Ono teda u nás se nedá jet skoro nikam, aby tam v minulosti nevkročila husitská noha a trochu si nezadrancovala, nezabořila a nic nezapálila. Ale tentokrát, tentokrát jedu až tam, kde náboženské vytržení dosáhlo svého vrcholu, kde se aspoň na krátkou dobu Písmo zhmotnilo takovým způsobem, že se to později líbilo i komunistům, tam kde bradatí kněží bez ornátů propadali hysterickým záchvatům jako za dob Saulových a rozsévali a často pak i sklízeli nenávist. Do města, ze kterého se šířila zkáza po celé zemi a které požíralo i své vlastní pikarty.
Aby toho nebylo dost, přijíždím do "města revoluce" z "města zrady", které se svými drobnými zradami doplazilo až do secesní pohodlnosti, a očekávám ozvěnu válečného pokřiku a smrtelného sténání, brázdy vymleté potoky krve a slz a černé stopy plamenů zaryté v kamenných svědcích apokalyptického očekávání.
A ono ne. Co přežilo z Tábora, hovoří spíše o dobromyslných měšťanostech, co měli vší té minulosti až dost a tak se raději začali věnovat květinám a barvám. A dokonce do svého města vpustili i renesanci. A za zády toho nejhustějšího řízka českých dějin dokonce postavili kostel Proměnění Páně na hoře Tábor, ve kterém je dost toho, co by ten přísňák s palcátem neváhal zbořit. I zapadlé uličky chudší části města dnes znají méně nenávisti a ohně než město zrady, kterému ani ukradený velbloud štěstí nepřinesl. Zatímco v Plzni ještě dnes leží nevybuchlé bomby, v táborské rule jsou akorát rudé granáty. Snad je nutné projít si vlastním údolím stínů, aby se krev obětí změnila v drahé kameny.
