"Nejbližší přítelkyní Marie Čelakovské byla Antonie Reissová. Ta byla ovšem známá v českém vlasteneckém salónu pod jménem Bohuslava Rajská. Takto podepisovala svoje skromné verše půvabná dívka, jež složila učitelské zkoušky, aby mohla založit a řídit soukromý dívčí ústav. Kromě toho musela odolávat nadějím Karla Slavoje Amerlinga, ředitele vzdělávacího ústavu Budeč, který doufal, že získá její ruku a spolu s ní vytvoří ideální dvojici, jež výukou a výchovou přetvoří českou společnost. Díky jejímu úsilí vyšel roku 1843 útlý svazek Pomněnky, a v něm mimo jiné dílka Magdaleny Dobromily Rettigové a Boženy Němcové. V době, kdy Bohuslava Rajská připravovala další almanach, došlo v rodině Františka Ladislava Čelakovského (v té době již profesora slovanské filologie na universitě ve Vratislavi) k tragické události. Zemřela jeho manželka Marie a zanechala mu čtyři děti. A tak se vypravil o prázdninách téhož roku, kdy na jaře zemřela jeho manželka, spolu se synem Ladislavem do Prahy, a u Staňků, kde se jinak scházeli čeští vlastencové, požádal Toninku (jak jí říkal), aby se za něj provdala a věnovala svou lásku jemu a osiřelým dětem. Netušil, že bude odmítnut, že jeho Antonie má v srdci mladého slovenského básníka Hroboně.
Božena Němcová jí napsala tento dopis:
"Je-li to opravdivá láska, ať vášeň, pro kterou člověk na vše, co se mu v cestu klade, zapomene, jemuž předmět milený jedinkým cílem blahostí jest, je-li to taková láska, kterou pro Hroboně cítíte, tedy jsou moje slova marná – znám tu touhu po vnadné růži, pro kterou rády saháme, byť by nás trny její píchaly. Ale je-li to láska, kterou chceme pro vlast, pro naši věc obětovat, cítíte-li v něm učedníka národa slovanského, prosím Vás, uchylte se k druhé straně, kde více působiti můžete, kde slávu českého národa udržíte, otce rodině a rodinu k radosti otce, a pro svatou naši věc; pomyslete, jak na té roli pro nás pracovati můžete; víte, že muž, byť sebeslavný byl, nesvede tolik, co rozumná žena, a vy s Vaším nadáním, tou vroucí láskou k drahé vlasti; když vy se co skvělá hvězda na té tmavé obzoře objevíte, kdo nebude bažit, by jen jedinký paprsek toho blahodějného světla dosáhl! Věřte, vy nám po boku našeho pěvce, toho skvělého slovanského slunce nejvíce pomoct můžete. Ve Vás skládají celou svou naději mnozí – zdali Vy jej neochráníte, kdo by to mohl, aby pro nás nebyl ztracen?"
Božena Němcová jí napsala tento dopis:
"Je-li to opravdivá láska, ať vášeň, pro kterou člověk na vše, co se mu v cestu klade, zapomene, jemuž předmět milený jedinkým cílem blahostí jest, je-li to taková láska, kterou pro Hroboně cítíte, tedy jsou moje slova marná – znám tu touhu po vnadné růži, pro kterou rády saháme, byť by nás trny její píchaly. Ale je-li to láska, kterou chceme pro vlast, pro naši věc obětovat, cítíte-li v něm učedníka národa slovanského, prosím Vás, uchylte se k druhé straně, kde více působiti můžete, kde slávu českého národa udržíte, otce rodině a rodinu k radosti otce, a pro svatou naši věc; pomyslete, jak na té roli pro nás pracovati můžete; víte, že muž, byť sebeslavný byl, nesvede tolik, co rozumná žena, a vy s Vaším nadáním, tou vroucí láskou k drahé vlasti; když vy se co skvělá hvězda na té tmavé obzoře objevíte, kdo nebude bažit, by jen jedinký paprsek toho blahodějného světla dosáhl! Věřte, vy nám po boku našeho pěvce, toho skvělého slovanského slunce nejvíce pomoct můžete. Ve Vás skládají celou svou naději mnozí – zdali Vy jej neochráníte, kdo by to mohl, aby pro nás nebyl ztracen?"
Celou noc Antonie tento dopis četla. Nakonec se rozhodla pro Čelakovského. Zemřela na tuberkulózu ve stejném věku třiceti čtyř let jako před osmi lety první básníkova choť Marie."