Z okna hotelu vidím umírat svatého Františka z Assissi. Večer. Ráno je tam pořád. A pořád umírá. Umírá na zdi jednoho z tolika kostelů, které v 18. století v Portu vznikly, konkrétně na zdi Capela das Almas, která skrývá svatý obraz Nossa Senhora das Almas a naopak okázale vystavuje azulejos z 20. století zobrazující výjevy ze života svatého Františka a svaté Kateřiny.
Den začínající kostelem je nezbytně zakřiven gravitací katedrály. Ale cesta k ní není přímočará, občas se ztrácí v křivolakých uličkách, v nichž se neočekávaně objevují další modrobílé kostely z 18. století, jako třeba Igreja de Santo Ildefonso. Azulejos na jeho fasádě zase zobrazují motivy z evangelií a výjevy ze života svatého Ildefonsa, vizigótského toledského biskupa.
Barokní přepych ale mizí ještě dřív než skončí zdi kostela. Fasáda se drolí a okolními uličkami se šíří chudoba a rozklad, i přes jejich vznešené názvy jako Rua da Porta do Sol.
A nejinak tomu je v samé blízkosti katedrály, na kdysi vznosné Avenida Dom Afonso Henriques, jejíž vzhled v sobě už nemá nic tak majestátního a blyštivého jako jméno Afonsa Henriquese.
Odtud už sice je vidět katedrála, ale nejkrásnější pohled na ni je odjinud. Z asi nejošklivějšího místa Porta, z miradoura před Igreja de Nossa Senhora da Vitória.
Miradouro da Vitória samozřejmě směřuje na druhou stranu, do údolí, přes které je vidět portská Sé. Bohužel se nedá zvládnout na miradouru zároveň pohybovat, koukat do hledáčku a nešlápnout do hovna.
