Připíjím si s Mrtvým mužem. Čas byl na zbytky naší rodiny tento rok příliš rychlý, a tak se už pomalu začíná země zavírat mrazem, když vyprovázíme Mrtvého muže do jeho nového domova ve stínu stromů pod jeho milovanými horami.
A já si teď zase připíjím s Mrtvým mužem. Neměl bych to už dělat, ale vrací se ke mně každý den. Několikrát denně. Stále mě pronásledují vzpomínky na Mrtvého muže, který svého zetě učil míchat cement tak, že do pixly napůl naplněné cementem dolil vodu, strčil mu do ní ruku a zeptal se: "Už chápeš, že je to exotermická reakce a že to musíš míchat rychle?" Na muže, který mi bohužel nepředal ani svoje orientační schopnosti ani svoji bezstarostnost. Zato jsem si z jeho života odnesl přesvědčení, že osud si stejně udělá s člověkem co chce, ať už se člověk snaží jak chce a má sebelepší úmysly. Měl jsem poznat, že ho život zavrhl, už tehdy když mi před pár lety poprvé v životě podal ruku a začal vykládat, jaké vystřídal za život běžky a kola. A dnes, po tom všem, už mi je díky tomu i jasné, že nejen že jsem se blbě narodil a blbě vyrostl, ale nejspíš i blbě umřu. Ale zatím si tu už zase připíjím s Mrtvým mužem. A asi si nepřestanu vyčítat, že jsem nepřijel na poslední Vánoce, které on ještě zažil. Možná by mi konečně řekl, jak se před lety, když byl ještě mladší než já dnes, asi dřív než od nás odešel, dokázal dostat do obýváku oknem ve druhém patře, u kterého nebyla žádná římsa ani nic podobného. Ale možná by si to už stejně nepamatoval. Teď už mi neodpovídá. Na nic.
Můžu si s ním jen připíjet. On sám sice nikdy moc nepil, ale mně to docela jde. A tak se z jeho nového domova vracím až v onu hodinu mezi psem a vlkem, kdy nelze rozlišit mezi mlhou a tmou. Světel v temnotě už zůstává tak málo. A já mám stále méně důvodů, proč zůstávat s nimi.
