Tma je někdy milosrdná. Když nic jinýho, tak v ní aspoň není vidět ta bezútěšná prérie. Teda aspoň myslím, protože co jinýho by tam těch 60 mil mohlo bejt. Teda kromě checkpointu, kde musíme přísně se tvářící chlápky se zbraněma přesvědčit, že fakt nejsme Mexíci, co se jedou ubytovat k Trumpovejm. Blíží se Sanderson, ale furt nikde nic, jen tušení prérie okolo a občas keř kutálející se přes silnici. Začínám se bát, že v Sandersonu dopadnem jako v Langtry. Je možný, že je tenhle buranov až takovej buranov? Dlouho už vzhůru nevydržím.
Naštěstí se najednou objeví pár světel a s nima první motel. Ale projíždíme "městem" pro jistotu na druhou stranu, abychom si vybrali nejlepší. Nakonec si z těch tří v podstatě stejnejch vybíráme ten poslední, protože u něj zrovna jsme. Ta tma je fakt milosrdná. Sice tu není cedule "Bez ramínek a se štěnicema", ale ani ta, která žádá, abychom omluvili nepořádek v motelu, protože noví majitelé teprve začali pracovat na jeho vylepšení, není zrovna povzbuzující. No co, oni mají ceduli, my zase láhev vodky. A za tu cenu by to šlo i bez těch ramínek. Jen doufám, že nám tu v noci neodeberou orgány. To se v Americe dělá, znám to z televize.
Ráno je mlhavý, studený a lezavý. Jako kdyby se rodilo z toho asfaltu, plechových cedulí, sloupů a drátů. Ale já musím na pumpu pro kafe a cigára. A nakonec, vždyť já mám vnitřně tohle rád. Sychravý ráno, kafe a cigáro, co mi může bejt podobnějšího?
Než se nasnídáme a zabalíme, mlha se zvedne a slunce se uráčí nám připomenout, že jsme vlastně v subtropech, kde je to samej kaktus a kaktus a kaktus a divnej keř. A kůly v plotě a baráky, který se mezi ty kaktusy hoděj. Když jde o estetiku, musí totiž komfort stranou. Není mi úplně jasný, čím se ty lidi tady uprostřed ničeho můžou živit. A proč Sanderson nedopadl jako Langtry. Snad díky železnici.
