Sudetský splín 2 - Protrženka

 18. září 1916, 260 000 m³ vody, 150 m³ vody/s, 13 m vysoká přívalová vlna, 67 lidských životů

 

 

 

 

 

 

Sudetský splín 1 - Ještěd

 

Kaple Matky Boží U Obrázku

Marketingová zdatnost Římskokatolické církve je vskutku impozantní. Není to takový ten popový marketing moderní doby, který se soustředí na jeden měsíc a pak jde dál. Papistický marketing, na rozdíl od popového, míří k věčnosti. To se dělá třeba tak, že je pramen a z něj lidé pijí nebo se jeho vodou oplachují. Někdy se napije i někdo nemocný. A po nějaké době přestane být nemocný. A to není jako když máte rýmu, napijete se v paneláku vody z kohoutku a za pár dnů vás ta rýma přejde. Takový kohoutek asi nikdo za zázračný neprohlásí. Pramen, to je něco jiného. Ale ani s ním se to nesmí uspěchat. Nejprve je dobré o tom jen tak mimochodem mluvit, radši šeptem. Za pár let, když už šeptá hodně lidí, je dobré k pramenu pověsit obraz s religiózním motivem, nejlépe mariánským, od neznámého umělce. Za nějaké to století se může postavit i kříž. Ten dodá patřičnou vážnost nejen prameni, ale i diagnózám. Když už je u pramene kříž, to už nepůjde jen o vyléčení nějakého toho loupání v kříži. To by bylo, aby teď už nějaký chromý nezačal tančit a slepý pozorovat krátery na Měsíci. A to je ta pravá chvíle pro křížovou cestu, zvlášť jestli je ten pramen na kopci. A když už máte tohle všechno, zbývá už jen jedno – kostel nebo aspoň kaple, které se stejně bude říkat kostel, řekněme třeba Rőmisch-katolische Jubiläums Bildkirche. Libereckým Ruprechticím trvala celá tahle marketingová kampaň asi 500 let, ale jaká je to pěkná kaple. Matky Boží. U Obrázku.

Když jsem tam byl poprvé, v lednu, zmrznul jsem jako drozd.

Když jsem v dubnu výběhem od náměstí Míru křížovou cestou nahoru začínal svůj první jizerský tréninkový asi šestikilometrový běh v roce, navzdory všem mým představám o formě jsem byl už u toho léčivého pramene úplně vyčerpaný a v duchu se zapřísahal, že už se Ježíšovi nikdy nebudu smát, že pod křížem třikrát klesnul.

Ale teď, v říjnu, už je všechno úplně jinak. A to jsem se toho pramenu ani nemusel napít.

 

Dokonce i kalvárie je na tom už daleko líp. Tady by se měli ti popoví političtí marketéři učit, jak se to dělá.

Turnov a drahé kameny

Turnov má Hrubý Rohozec. A drahé kameny. Nebo alespoň polodrahé kameny. A jistě i další interesantnosti. Ale dnes je ten správný čas na drahokamy. Podívejme se na dva. Jeden je naproti synagoze:

A druhý je jen tak, naproti ničemu. Ale možná má něco společného s českým granátem:

Trosky a Vyskeř

Zatímco ještě před týdnem byla (alespoň nahoře) místo jara ještě zima, dnes už je (alespoň dole) místo jara léto. A tak se konečně otevírá celá ta severní země, po staletí vlastněná Markvartici, do níž jsem se konečně vrátil. A protože jsem si donedávna myslel, že Markvarticové se jmenují podle vsi Markvartice, které znám tři (a všechny jsou něčím, co by leckdo označil za řiť), tak zde pro další potřeby písmem pokládám, že rodové jméno se odvozuje od Markvarta, komorníka knížete Vladislava II. a krále Vladislava I. (to nejsou dvě osoby, ale jedna, která během 12. století povýšila titulárně a ponížila numericky). Markvartův rozrod pak znázorňuje tento rodokmen, který obrazem k okulárnímu ohledání kladu, i když o něm kdejaký medievalista tvrdí, že je faktograficky zcela bezcenný, protože koho zajímají nějaká fakta?

 

Význam to má ten, že jeho faktograficky bezcenný potomek Čeněk z Vartemberka (ne ten husita, ale jeho táta) nechal ke konci 14. století postavit hrad na něčem, co se jmenovalo Trosky už předtím, než se později hrad v trosky opravdu proměnil, ba dokonce i než vůbec začal být stavěn, a co nemají ani Frantíci. Ve Francii toho mají jen půlku u Le Puy, a i tak se z toho můžou podělat. Taková dvouvyvřelina z jednoho jádra je natolik epesní podívaná, že sem jezdili turisti už v mladší době kamenné, později se na ni jezdili dívat z ciziny Římani, pak Keltové, dneska ze zahraničí přijíždějí hlavně davy Pražáků. Blbé bylo, že se tou stavbou Čeněk z Vartemberka tak zadlužil, že ho prodal Otovi st. z Bergova, což byl pěkný häusel a prováděl, stejně jako později jeho syn Ota ml. z Bergova, ještě horší věci, než se dějí zvířátkům v knížce Modré jezírko. Pozdější majitel, Jan Zajíc z Házmburka nebyl o moc lepší, tak mu Jiřík z Poděbrad tu jeho Jednotu zelenohorskou i s plzeňskými zrádcovskými manýry pořádně vytmavil. Pak trochu přehazování té horké brambory mezi několika rody, až se Trosky vydaly na obligátní českou cestu, zde v konkrétní variantě: Smiřičtí – Bílá hora – Valdštejnové – Švédové – císařští. A konečně jsou z nich trosky.

 

 

Jeden z kopců, z Trosek viditelný, je Vyskeř, pod kterým je vesnice Vyskeř, ve které je hřbitov s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, od kterého vede křížová cesta nahoru na kopec, ke kapli sv. Anny. Je to i tam nahoře moc hezké, ale fotit se tam nedá, protože se tam usadil nějaký dámský spolek s termoskami s kávou a ne a ne se hnout. Takže zpět ke kostelu. Taky byl původně dřevěný, jako ta zvonice, ve které je od roku 1506 zvon Václav. Dřív tam byl i zvon Maria, ale ten padl za oběť ekonomice Velké války. Jak ji přežil Václav je záhada, asi ho prostě někde někam zabordelili a zapomněli na něj.

 

Ani v Lukášově není Ordnung

Jak má pak ten svět fungovat, když ani Jablonec s Libercem se nedokážou dohodnout na jednotném systému odbavování cestujících v MHD? Pokud to ovšem není záměr, jak učinit cestování dobrodružnějším, případně tak trochu ponižujícím. O moc lepší to není ani na krokusové louce v Lukášově. Ačkoli asi už nikdo nevěří na to, že jde o relikt z doby ledové, není moc jasné, co sem kdo vlastně zanesl a co tu teď zrovna je. Ačkoli je v souvislosti s touto loukou většinou uváděn šafrán karpatský (Crocus heuffelianus), roste tu i šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus). A s ním si člověk připadá jako když jezdí mezi Libercem a Jabloncem. Jednak „bělokvětý“ neznamená, že by musel mít bílé květy. Kdepak, klidně je má fialové, jako ten karpatský. A pak se taky uvádí synonymicky jako šafrán jarní (Crocus vernus), což sice dává smysl a nemate nesmyslnou barevnou predestinací, jenomže do toho zase zcela neřádně vstupuje podivná kategorie okruhu šafránu bělokvětého (Crocus vernus agg.) a alternativní označení šafránu karpatského jako Crocus vernus subsp. vernus a šafránu bělokvětého jako Crocus vernus subsp. albiflorus. Takže fakt nevím, co jsem vyfotil, protože proti tomuhle byla komunikace s řidičem jabloneckého autobusu ukázkou konvenční společenské konverzace založené na precizní výrokové logice.

Ještěd se probouzí

Ono jaro sice začalo už někdy před týdnem, ale ne tak úplně všude. Třeba dole, na začátku, kde Ještěd protíná 15. poledník, už devětsil o jaru ví a drze naznačuje něco o dlouhé zimě a pokročilém věku.

Někde okolo půlky má ale jaro utrum. A to je dobře. Stačí, že zítra sem už začne jezdit autobus, ještě aby tak bylo hezky a lidi se odvážili chodit nahoru pěšky.

Nikdy jsem neměl Ještěd rád, ale asi se to s padesátkou změnilo. Silueta vysílače je opravdu impozantní a při návratu ze Západu nebo Jihu nebo vůbec odněkud, mě pohled na ni potěší skoro stejně tolik, jako dříve pohled na Klíč. A asi to bude dobrý tréninkový kopec (na rozdíl od Klíče není posvátný).

 

A za Ještědem už je evidentně vše připraveno na Velikonoce. Tak to má být. Co kdyby měl někdo zase nějaké blbé kecy? Nebo kdyby se snad zase vrátil?! Správný katolík by měl mít stále po ruce kladivo a hřebíky.

Z Fojtky do Liberce (o tisech nemluvě)

Fojtka je kus Mníšku okolo silnice vedoucí údolím od přehrady Fojtka. Je to dlouhé údolí a silnice. A taky ta vesnice. Člověk z ní vyjde a za chvíli je zase v ní. Je to k zbláznění. Ale okolo ní, což zároveň znamená nad ní, se dějí věci podivné.
Kdesi na svahu Ostrého pohybuje se lesem bezprizorná elektřina, opuštěná, vetchá a s Alzheimerem, ale stále přežívající mezi stopami ještě daleko staršího ledovce.

 

A o kus dál, někde nad Zaječím dolem, objevují se žulové sloupky, které jsou také již opuštěné, některé i nemocné, jiné dokonce unesené a v nejedné z okolních vsí držené jako otroci. A to byly od půlky 19. století součástí něčeho velkého. Lépe řečeno přes 42 km dlouhého.  A to plotu Velké Clam-Gallasovské obory, který tvořilo přes jedenáct tisíc žulových sloupků, 53 velkých bran, 51 vrátek a čtyři jelení skoky. Na začátku Velké války tam bylo pět set kusů jelení a srnčí zvěře, daňků a divočáků. Hrabě Eduard Clam-Gallas do ní tehdy dal 21 500 zlatých (přibližně sto milionů korun). Po válce Clam-Gallasové přišli i o oboru. A obora pak o sloupky, brány a všechno.

 Aspoň že Clam-Gallasovské křesílko na Vyhlídce nad Lomem zůstalo na svém místě.

Ale pak se jde zase dolů a tam je znovu Fojtka. A při jejím okraji bývalá přádelna Emila Simona, který byl horlivým elektrifikátorem Liberecka, skoro jako dědeček pana Jiřího. Ani komunisté té továrně neublížili tak jako posametoví spekulanti.

A nad ní pak Dračí vrch, po jehož svahu klesá řada dalších sloupků, až k bráně, která měla jméno a už ho nemá. I to se ztratilo.

 

A z března je pak najednou srpen a z Liberecké poutní cesty se stalo Oldřichovské sedlo. Tak to tady chodí, no.

Farská louka na Sonnebergu

Dopoledne běžky pod Jizerou a v poledne už rozkvetlý šafrán bělokvětý na Farské louce. Jo, v roce 1890 ještě bývali na reálném gymnáziu studenti, kteří dělali takové divné a trapné věci, jako že svým profesorům nosili zvláštní nalezené objekty.

Já také nikdy nic do školy nepřinesl. A to mi to tu táta ukázal. A teď tu není. A nebude.