Skicy ze Španěl 15 - Toledo 2

Historické Toledo uzavřené do hradeb (vlastně jsem nikdy nepochopil, proč česká města svůj růst musela řešit bouráním hradeb místo budováním bran) je docela maličké. Ale je v něm toho přehršel. A nepočítaně. Dokonce tolik, že nejrozumnější ze všeho je nesnažit se nic stihnout a postupně prolézat město jeho klikatými uličkami.

Ta malebná klikatost má ale i své nevýhody. To věčné zatáčení způsobuje, že ta už tak trochu nepřesná mapa občas vypadá jako mapa jiného města. Proto jsem si poslední večer řekl, že bude asi lepší si tu mapu vůbec nebrat. Kupodivu to ale lepší nebylo. Nikdy bych nevěřil, že je možné na tak malém prostoru ... no ale to je jedno.

Každopádně, je to takové půl na půl. Ty zašmodrchané staleté kamenné uličky otevírající se do vzdušných patios jsou často lemovány fotografům nepřátelskými firemními slunečníky a přeplněny turisty. A místo Čapkových oslů s roztaženýma ušima se jimi proplétají automobily se sklopenými zrcátky.

A tisíciletá toledská ocel kultivovaná už Římany a do dokonalosti dovedená maurskými řemeslníky dnes nepřipomíná ani Reyes Católicos, ba ani El Cida, ale jde daleko více s dobou ...

Skicy ze Španěl 14 - Toledo 1

Comunidad autonóma: Castilla - La Mancha
Provincia: Toledo

Z Teruelu do Toleda to autem trvá ve skutečnosti jen pár hodin. Virtuálně, jak vidno, to může trvat i tři čtvrtě roku. Důvodů je mnoho. Mezi jinými komplikovanost tohoto města. Na první pohled to tak třeba nevypadá, protože vyprahlá hnědá rovina okolní kastilské krajiny neslibuje žádná překvapení a už na dálku prozrazuje přítomnost města na granitové skále obkroužené řekou Tajo. Ale právě tady nelze nevidět hloubku propasti času vryté do skály, která stála za dlouhý pochod už Římanům a pak Vizigótům. A nelze ne poprvé nelitovat nepochopení, které vedlo k tomu ničivému přetahování čerstvých Maurů se starými Vizigóty a naopak, a to už v době, kdy se západní Slované ještě klaněli horám a hájům. Ne že by zrovna tyhle hluboké šrámy v paměti města byly na Iberijském poloostrově něčím unikátním, ale Toledo má přece jen něco navíc. Toledo má i romantický příběh. Středověkou romanci, která narozdíl od řady dalších přežila v několika formách až do dnešních dob. A je to právě ta směs historie, tvrdého kamene a snů o křehké rovnováze mezi touhou Alfonsa VIII., kultivovaností Jehudy Ibn Ezry, jemností Raquel a zlobou Leonory, která nás táhne do tajemného uzavřeného vesmíru za Puente de San Martín.

R. - 8.díl

Čekal. Na to byl zvyklý. Všude chodil moc brzo a pak stál a čekal. Někdy pozoroval ty, kteří nečekali, jindy se naopak snažil nikoho nevidět a přemítal, jestli by mohl vidět čas. Tak tomu bylo i teď. Stál, čekal a neviděl. Neviděna odbila půlnoc a Marnivost i Závist se musely vrátit do lapidária. Jejich slova nahromaděná před krbem se ještě chvíli škorpila, ale pak se za nimi rozběhla a naskákala do kabelky jako yorkshirský teriér. Konečně mohl vstoupit do prázdného krbu. Dovnitř musel vlézt po čtyřech, ale hned za vchodem se zase mohl postavit. Nikde neviděl stěnu krbu a tak se vydal směrem, kde by měla být.
Postupně se stále více nořil do tmy. Brzy mu v láhvi nezbyla už ani jedna jiskřička toho zavilého vína. Tma zhoustla tak, že se už ani nedala krájet. A on poslepu vstoupil do kamene. Cítil tep srdce kamenných zdí, kterými teď procházel, jeho oschlé rty vysávaly staletou vodu z pórů pískovce, se kterým se mísily jeho vzpomínky. Některé se z něj oddrolovaly, ztrácel je a zůstávaly ve zdech sklepů s klenutými stropy, které dosud uchovávaly ozvěny toho, co nemělo být nikdy řečeno, toho po čem se předčasně platilo. Vzpomínkám kamenů rozuměl čím dál méně. A sobě také. Nevěděl, kdy se to stalo, ve kterém kameni. Až pozdě zjistil, že jeho vědomí se rozpadlo a vydalo se několika cestami a osudy zároveň. Zůstal sám ve stěně portálu mázhausu. Zase čekal.
Až po několika deštích a dnech bez slunce se sám zase našel. Klečel ve sloupu, na kterém stála pískovcová kopie královy oběti, která všechny zmátla svým rozloženým mozkem. Klečel a naslouchal stále ještě slyšitelnému nářku umírajících podruhů ve špitále svatého Martina. V jeho pórech ulpělo i něco voňavé mastnoty z tučných hus pečených v hostinci U Města Hamburku. Viděl i karosy vyjíždějící do Londýna, Chicaga, Smyrny a Bruselu. Denně se musel dívat, jak pan Brožík stárne, postupně zapomíná na dopisy od perského šáha a indického maharádži, a ztrácí radost i ze svého řádu i ze svého prvního automobilu. A taky cítil to, co cítil místo strachu Jan Sladký, když tudy naposledy šel. Cítil to a i vkleče pod tím podivným světcem si říkal: "Panebože, to byli opravdu tak pitomí?"

Kde jsou v Plzni lvi

Dobřany

Santini 01 - Kladruby

Naproti Úhlavce, která stále plyne, on stále stojí. Jako cudný obr se snaží skrýt za prořídlé křoviny. Z románsky přísného a strohého těla se v bezmezné oddanosti ke Královně zvedá nebeská klenba pohlcující osm stěn světa a nesoucí trojsmyslnou korunu. Z Benediktovy číše vytéká had, zatímco on stále kráčí za světlem. Ač je kostel plný hvězd, je to Slunce, kdo v něm kreslí gotické vzkazy přítomným i budoucím.

Žiletky

Zjišťuji, že pořád ještě existuje "venku". Svět přežil, i když se tak dusil tmou. Je strašně veliký. A ostrý. Vítr rozřezává kůži. Světlo je ostré jako žiletky. Z očí mi tečou slzy a ukrývám se do stínů.