Když se z Rabensteinu stane Havraní

Jihovýchodním směrem od Strážného vrchu měli kdysi svůj hrad havrani a žili zde v míru se svým zvířecím bohem. Ale když na jejich hrad přijel v roce 1778 císař Josef II., místo havraního hradu tu stálo asi patnáct domků a nikdo mu neuměl vysvětlit, kam se poděli ti havrani. Ještě někdy v době, kdy se jeden Rakušan pokoušel v mnichovské pivnici o puč, v Rabensteinu bylo asi osmnáct domů, trafika, rybníček, chmelnice a dobrovolní hasiči. Pivnici tu měli taky, ale o pučení zmínky nejsou, snad proto, že se jmenovala Zum Guten Ruh. V té bídě se mezi těmi pár lesními dělníky, dřevorubci, uhlíři, pastevci a přadlenami přesto narodil jeden lékař a jeden přírodovec. A i když tu byl život tak těžký a drsný, odešli všichni až v roce 1946, stejně jako ostatní. Nakonec tu zbyl jen švýcarský pastýř, který pro družstvo pásl ovce. Žil tu sám, s ovcemi a s navrátivším se zvířecím bohem. Tomu už dnes dělají společnost jen víly uprchlé z Merboltic.

Proč v Merbolticích nejsou víly

Merbotonis villa vznikla ve 13. století, ale dnes je již věk sociálních sítí a vsi vládne Saul Plevel, který v mládí zbohatl díky travičství a nyní své statky rozmnožuje zotročováním pocestných, které ve svých četných vitrážnických dílnách zavírá a pracovní tempo jim určuje foukáním do euphonia v punkovém rytmu. Aby se otroci neoddávali lenivému snění o chladivé lázni, nechal vypustiti obecní koupaliště. Přístup do kaple sv. Kateřiny je jim taktéž odepřen, aby nehledali spásu ani v nebi, ani na přilehlém hřbitově, ale smířeni byli se svým bytím pozemským. Též škola, nedaleko kaple situovaná, je jim zapovězena, neb massa Plevel vzdělání má za jinovou deviaci. Že za jeho panování již není ve vsi sedm hostinců jako před sto lety, původ má v témže jeho sklonu, neboť věřiti náchylen je, že sklo neexistuje, a nechce, aby otroci bryndali pivo po stole z neexistujících sklenic.

Jedinou cestou za svobodou je Röslerova stezka, po níž tajně projíti lze, mezi staveními a soukromými svatyněmi vesnického lidu dosud svobodného, do milosrdných stínů mezi lány až ke Zvonkovému kameni, kam již moc Plevelova nesahá, neboť zde vládnou trpaslíci žijící v okolních roklích, kteří mají více zlata než Plevel skla a ani zaříkávání ni troubení na euphonium nic s nimi nezmůže.

Říše jejich sahá až na Strážný vrch, kde končí uhelné šachty a uprchlým otrokům trpaslíky klobouky jsou rozdávány, aby z nich zase pocestní se stali, kteří volně kráčeti mohou mezi dlouhými lány, z troubení, skla ani Švédů ničeho si nedělajíce.

Jaký pak div, že víly, útlé a ze subtilní materie bytosti, do závoje z mlh a par se zahalily a přes Strážný vrch až do nedalekého Havraní odešly, aby zvukem malphonia ve svém tanci nadále rušeny nebyly.

Sedící Blažej

Malvína je kočka z Toužimě. Je černá, tichá, chytá krtky a chybí jí jeden prst, protože se poprala s lasičkou. Nedlouho po tom, co se jí packa zahojila, našli jsme lasičku mrtvou. Malvína se opravdu jmenuje Malvína, na rozdíl od dalších živočichů uvedených níže. K Toužimi patří Branišov. K tomu zase patří Branišovský vrch, na němž je Davidova observatoř. Já tu však nejsem s Davidem, ale se Žakym. Pod Branišovským vrchem není Branišovský rybník, ale Blažejský. Blažej bydlel několik let v bytě se Žakym, ale už tam nebydlí. Teď bydlí ve svém kostele na břehu Blažejského rybníka, za Blažejskou lípou. Blažej není moc dobrým křesťanem, protože objímá lípu a před kostelem vysázel menhiry. V době babího léta sedává před kostelem, hledívá do kraje a i jinak rozumně si vede. Blažej se nejmenuje Blažej, Žaky se nejmenuje Žaky a já se také nejmenuji Já. 

David se jmenoval Alois a taky Martin.

Maur na Bečově

Mocí osudu bylo nám zavítati do Bečova tyčícího se nad řekou Teplou uprostřed neproniknutelné a necivilizované divočiny Slavkovského lesa, jehož nebezpečenství jsme překonali, touhou spatřiti svaté ostatky hnáni byvše.

 

Hrad tento pochází již z hloubi 14. století, my však začínáme od konce, neboť most střežený sv. Janem Evangelistou a ještě jedním (prý také) světcem, jehož jméno ani podoba však zvěčnění nezasluhuje, přivádí nás k opačnému konci sídla, kterým je barokní zámek s kaplí svatého Petra, jehož klenbu tvoří sama modrá obloha plná hvězd, i když z mostu po levé straně již hradní donjon viděti možno. Dále pak pokračujeme podél renesančních Pluhovských domů, byť jest pravda, že před nimi stojí zbytky původního bergfritu, až konečně k vlastnímu hradu, který sestává z donjonu, ve kterém panstvo sídlilo, aby v za ním věži stojící měla ve své kapli Panna Marie soukromí pro sebe a své návštěvy, a z té druhé věže s kaplí Navštívení Panny Marie. Kdyby žádné návštěvy neměla a pobaviti se chtěla, mohla na světskou trachtaci v donjonu konanou přijíti tabulnicí, leč zprávy o takovém reisování jejím v análech se nedochovaly a vskutku suchá malba v příbytku jejím krásou předčí výzdobu profánního donjonu, kde zase množství prevítů jesti.

 

Konečně vracíme se zpět do zámku, kde relikviář svatého Maura, dříve pod podlahou kaple Navštívení Panny Marie v prachu ukrytý, dnes střežen jest. Do relikviáře uložilili benektini ve Florennes dozajista ostatky sv. Jana Křtitele a sv. Maura. Někteří však tvrdí, že i sv. Timoteje, a jiní že i sv. Apolináře, i když nám pozdává se ten domeček, ač stěny jeho zdobí reliéfy, sošky z pozlaceného stříbra, drahé kameny, polodrahokamy, antické gemy, filigrány a emaily, pro čtyři světce poněkud stísněný. Do Bečova jej přivezl vévoda Alfréd de Beauford-Spontin, protože benediktinům překážel v sakristii, ale ostatky v něm vidět nejsou, protože je zavřený. Byly nám však ukázány i jiné relikviáře a ostatky, které byly okem zkoumatelné a čítaly ostatky nejméně osmnácti římských mučedníků, dále sv. Mořice, sv. Antonína, sv. Innocence, sv. Chandicta, sv. Monorata, sv. Kolumbána, sv. Verekunda, sv. Kandita, sv. Benigny, sv. Konstancie, sv. Speciosy, sv. Theodora, sv. Proba, sv. Traguilina, sv. Gordiána, sv. Justina, sv. Valentina, sv. Kláry a dalších, které si nepamatuji, protože jsme potom šli do krčmy pod hradem, kde jsem se opil.

Mezi roky 2018 a 2023 se ztratila část Baskicka

Teda možná ne Španělsku, ale mně jo. A možná ne tak úplně celého Baskicka, ale Bilbaa určitě jo. Nevím, jestli zmizela mezi hmotou a světlem, které je také hmotou, takže to nedává smysl, světlem a mozkem, realitou a obskurní komůrkou, v drátu, v ebrietě nebo v etiketě, ale ani nevím, jestli původně vůbec existovala. Každopádně se dnes Bilbao skládá pouze z Bilboko Donejakue katedrala, která je gotickou školou, do které po svém ukřižování chodil Ježíš, ale protože mu nešla hra na varhany, tak byl učitelem zvaným Ždímák opakovaně trestán pomocí vlhké smrduté houby, ale nebylo to nic platné, protože nebyl schopen na varhany zahrát ani Kočka leze dírou, natož Vltavu, tak ho ukřižovali znova, protože co v nebi s takovým mizerným varhaníkem. Doteď musí koukat na ty varhany a nemůže jít ani do zahrady natrhat si citróny. To je ale jeho štěstí, protože tam by na něj mohl skočit chrlič. Včera jsem slyšel, že chrlič je vzácné zvíře, které žije v poušti ve Svaté zemi. Když se krmí kamením, sere pak gotický oblouk, a tak se využívá ke stavbě katedrál. Tahle katedrála už je ale hotová, tak ho asi už nekrmí. Mohl by tedy z hladu sežrat Ježíše, ale nevím, co by se z toho postavilo. Ale možná by si z toho chtěli něco postavit komunisté, kteří mají kostel o kus dál. Je to dost divné, co se tu děje s tím Ježíšem a s těmi komunisty. A vypadá to, že ten tygr, co mu Joaquín Lucarini musel postavit Tigresen eraikina bez chrliče, a tedy i bez oblouků, už toho má dost a vyřídí si to jak s těmi svatojakupčíky, tak s komunisty. Nebo aspoň s Guggenheimem. A to by bylo dobře.