Hrrrrrrr! Táborrrrr!

Ono teda u nás se nedá jet skoro nikam, aby tam v minulosti nevkročila husitská noha a trochu si nezadrancovala, nezabořila a nic nezapálila. Ale tentokrát, tentokrát jedu až tam, kde náboženské vytržení dosáhlo svého vrcholu, kde se aspoň na krátkou dobu Písmo zhmotnilo takovým způsobem, že se to později líbilo i komunistům, tam kde bradatí kněží bez ornátů propadali hysterickým záchvatům jako za dob Saulových a rozsévali a často pak i sklízeli nenávist. Do města, ze kterého se šířila zkáza po celé zemi a které požíralo i své vlastní pikarty.

Aby toho nebylo dost, přijíždím do "města revoluce" z "města zrady", které se svými drobnými zradami doplazilo až do secesní pohodlnosti, a očekávám ozvěnu válečného pokřiku a smrtelného sténání, brázdy vymleté potoky krve a slz a černé stopy plamenů zaryté v kamenných svědcích apokalyptického očekávání.

A ono ne. Co přežilo z Tábora, hovoří spíše o dobromyslných měšťanostech, co měli vší té minulosti až dost a tak se raději začali věnovat květinám a barvám. A dokonce do svého města vpustili i renesanci. A za zády toho nejhustějšího řízka českých dějin dokonce postavili kostel Proměnění Páně na hoře Tábor, ve kterém je dost toho, co by ten přísňák s palcátem neváhal zbořit. I zapadlé uličky chudší části města dnes znají méně nenávisti a ohně než město zrady, kterému ani ukradený velbloud štěstí nepřinesl. Zatímco v Plzni ještě dnes leží nevybuchlé bomby, v táborské rule jsou akorát rudé granáty. Snad je nutné projít si vlastním údolím stínů, aby se krev obětí změnila v drahé kameny.

Santini 04 - Mladotice

 

 

V Mladoticích to Mistr a "jeho" opat stihli se vším všudy. Však to byl také jejich první společný projekt. Jako sloh románský vystřídala gotika a ta byla později nahrazena barokem, tak byla sv. Hedissa vystřídána sv. Kateřinou, která ale v době proměny Čech kacířských v Čechy svaté podlehla mariánskému kultu, který vtiskl mladotické Kapli Jména Panny Marie šestiboký tvar a nad zdvojené ionské pilastry šesticípou hvězdu (přece jen, přes to všechno, to byla dobrá židovka), které jsem ale neviděl, protože byl starosta zrovna na obědě. To je snad jediné omezení vyplývající z toho, že od plaského kláštera koupila obec Mladotice svou kapli za 110 zlatých a ta je teď na dvorku.

Kromě kaple však v obci převažuje architektura řekněme funkcionalistická nad barokně gotickou.

Santini 03 - Mariánská Týnice

 

 

 

V prvé řadě tu máme trochu problém s pohlavím. Sice to tak původně asi zamýšleno nebylo, ale po 300 letech je sémantický výsledek velmi santiniovský. TEN poutní kostel Zvěstování Panny Marie a TO cisterciácké proboštství je TA Mariánská Týnice a je v TÉ vesnici TEN Mariánský Týnec.

Tentokrát není nutné obžalovávat stát a vůbec nikoho. Snad kromě samotného Mistra a "jeho" opata Evžena Tyttla, kteří vertikálu výjimečně nevyvážili horizontálou a ještě k tomu oba moc brzo umřeli. Okolo řeckého kříže nedaleko Kralovic se čas vlekl příliš pomalu na to, aby unikl erbu Fortunáta Hartmana, klasicismu, a nakonec výnosům Majitele pravdy.

A co B.ží světlo promlouvající z lucerny k vyprázdněnému kostelu? Nevím, protože je tu jedna svatba za druhou. Jen proto, aby do dvou let následoval rozvod.

Ale živý obraz, v němž vykazuje Anděl Strážce Jana Nepomuckého z nebe, opět potvrzuje, jak to s tím právníkem z Pomuku bylo (nebo spíš nebylo).

Výpisky 05

"Nejbližší přítelkyní Marie Čelakovské byla Antonie Reissová. Ta byla ovšem známá v českém vlasteneckém salónu pod jménem Bohuslava Rajská. Takto podepisovala svoje skromné verše půvabná dívka, jež složila učitelské zkoušky, aby mohla založit a řídit soukromý dívčí ústav. Kromě toho musela odolávat nadějím Karla Slavoje Amerlinga, ředitele vzdělávacího ústavu Budeč, který doufal, že získá její ruku a spolu s ní vytvoří ideální dvojici, jež výukou a výchovou přetvoří českou společnost. Díky jejímu úsilí vyšel roku 1843 útlý svazek Pomněnky, a v něm mimo jiné dílka Magdaleny Dobromily Rettigové a Boženy Němcové. V době, kdy Bohuslava Rajská připravovala další almanach, došlo v rodině Františka Ladislava Čelakovského (v té době již profesora slovanské filologie na universitě ve Vratislavi) k tragické události. Zemřela jeho manželka Marie a zanechala mu čtyři děti. A tak se vypravil o prázdninách téhož roku, kdy na jaře zemřela jeho manželka, spolu se synem Ladislavem do Prahy, a u Staňků, kde se jinak scházeli čeští vlastencové, požádal Toninku (jak jí říkal), aby se za něj provdala a věnovala svou lásku jemu a osiřelým dětem. Netušil, že bude odmítnut, že jeho Antonie má v srdci mladého slovenského básníka Hroboně.

Božena Němcová jí napsala tento dopis: 
"Je-li to opravdivá láska, ať vášeň, pro kterou člověk na vše, co se mu v cestu klade, zapomene, jemuž předmět milený jedinkým cílem blahostí jest, je-li to taková láska, kterou pro Hroboně cítíte, tedy jsou moje slova marná – znám tu touhu po vnadné růži, pro kterou rády saháme, byť by nás trny její píchaly. Ale je-li to láska, kterou chceme pro vlast, pro naši věc obětovat, cítíte-li v něm učedníka národa slovanského, prosím Vás, uchylte se k druhé straně, kde více působiti můžete, kde slávu českého národa udržíte, otce rodině a rodinu k radosti otce, a pro svatou naši věc; pomyslete, jak na té roli pro nás pracovati můžete; víte, že muž, byť sebeslavný byl, nesvede tolik, co rozumná žena, a vy s Vaším nadáním, tou vroucí láskou k drahé vlasti; když vy se co skvělá hvězda na té tmavé obzoře objevíte, kdo nebude bažit, by jen jedinký paprsek toho blahodějného světla dosáhl! Věřte, vy nám po boku našeho pěvce, toho skvělého slovanského slunce nejvíce pomoct můžete. Ve Vás skládají celou svou naději mnozí – zdali Vy jej neochráníte, kdo by to mohl, aby pro nás nebyl ztracen?"

Celou noc Antonie tento dopis četla. Nakonec se rozhodla pro Čelakovského. Zemřela na tuberkulózu ve stejném věku třiceti čtyř let jako před osmi lety první básníkova choť Marie."

Co říci o Úštěku?

Snad připomenout Auscha. A postesknout si, že na pionýrském táboře jsem v něm nikdy nebyl. Že není Helfenburk jako Helfenburk. Že se mi nikdy nepodařilo přijít v době, kdy by synagoga byla provozuschopná. Že si tu pikarti postavili věž. Že si nedokážu vybavit ani jeden film, ve kterém hrály gotické domy na náměstí. Že možná ta gotika je celá taková štíhlá, protože tehdy měli málo jídla, takže byli hodně hubení. O tom jako svědčí ty extrémně úzké uličky. A pak taky, že dřív smrt musela být krásnější než dnes, alespoň soudě podle náhrobních kamenů. A že se tu konečně našel někdo, kdo Jana Nepomuckého z Pomuka zbavil jeho hvězd. Konečně! Koho to taky vůbec napadlo, že by právník mohl být svatý?

Tajemství Konojed

Bochníky z Konojed

Nebo pecny? Každopádně jsou spíš od Konojed než z Konojed, protože kóta 463 je Dubí Hora. A v ní je čelo lávového proudu analcimického tefritu. Tefrit je tmavošedý výlevný magmatit, alkalický a často porfyrický, blízký bazanitu, od něhož se liší nedostatkem olivínu. Hlavními složkami jsou plagioklasy (andezín, labradorit), foidy, augit, amfibol. Tefrity se dále dělí podle druhu foidu. Celý výlev leží na sedimentech březenského souvrství a tato subhorizontální odlučnost v kombinaci se sloupci je pro něj charakteristická. Ony charakteristické bochníky jsou pouze výsledkem větráním zvýrazněné primární textury horniny,  která v době efuze mohla dosti pravděpodobně obsahovat jisté procento vlhkosti.

Já teda vůbec nevím, co jsem to napsal, ale vypadá to takhle: