středa 17. července 2013

Mezi šibenicemi

Není jich už moc. A nemůže za to jenom čas. Lidská přirozenost tomu chce, že velké změny jsou doprovázeny spektakulárním bořením symbolů. A tak, i když nás Josef II. nezbavil trestu smrti napořád, zbavil nás převážně alespoň chlouby měst - veřejných šibenic, popravišť a stínadel. Města přišla o svou hrdost, malíři o romantizující krajinotvorný prvek a novověcí nástupci katů o B-ží dozor prostřednictvím davu. Určitě k jejich škodě. Možná i k naší.
Nad Horním Slavkovem už ani po rekonstrukci není dnes dominantou. Vysoce ji převyšují stožáry vysokého napětí. Elektrické praskání v krajině soupeří se zuřivými rovnokřídlými. Bolest a utrpení se zde uchýlilo do nedalekých B-žích muk, k nimž létají modrásci matoucí mě černou barvou svých křídel.





A pak dál, jen dál, přes nějaké to údolí k Bečovu nad Teplou a pak zase nahoru, záplavou trav a obilí, ostrůvky čičorky, mateřidoušky a hadince, v zajetí přítulné vůně svízele. Slzičky Panny Marie tu asi nerostou více než kdekoli jinde, ale nějak si jich tu člověk spíš všimne. Asi je tu tak nějak čeká. Nebo snad chce, aby tu byly. A ony tu jsou. A díky nim svět zase jednou chvíli vypadá, že má nějaký řád. Cestou dolů od bečovské šibenice jsou i skupinky náprstníků tolik připomínajících katy - mohou zabíjet, ale odvážíte-li se za nimi přijít zadními vrátky, mohou i léčit.



pondělí 15. července 2013

Prameny Panny Marie

Prameny, ležící ve výšce 700 metrů nad mořskou hladinou, byly lecčíms. Vsí, městem, zase vsí, lázeňským městem, no a pak něčím snad ještě méně než vsí, mimo jiné i proto, že se dříve jmenovaly Sangerberg. Téměř vše tu bylo zbořeno, dokonce i hřbitov, vystřídali se tu vojáci ČSLA, horníci z Jáchymovských dolů a kdovíkdo ještě. Vlastně je div, že v Pramenech dnes vůbec někdo žije. Ovšem nejlépe se zde asi daří bolševníku, vývoj jehož populační křivky je daleko strmější než křivky lidské populace.
Na jedné straně vsi se nad neexistujícím hřbitovem jen mírně a mdle snaží o tyčení vrch Tábor, jenž se ani nesnaží předstírat, že by byl horou, ale snad aspoň jeho nominální přítomnost činila píseň místních vojáků o tom, že oni jsou „ta armáda lidová, armáda Jana Žižky z Trocnova“, zvučnější a vřelejší než v jiných posádkách. Na straně protilehlé, nad Rudolfovým pramenem, snad ještě pomaleji se plazí do polohy, jež jen málo znatelně převyšuje ves, vrch beze jména, zato však s křížovou cestou, kterou ukončuje kaple Panny Marie, pohříchu však nikoli na samém vrcholku, ale zhruba v pouhé třetině vzdálenosti od úpatí, což spíše než akt panenského početí evokuje ejaculatio praecox. Nejen vojáci dali Panně Marii co proto. Snad pouze díky své, i když nikterak výrazné, odloučenosti od vsi nedopadla stejně jako kostel a několik kaplí dole v obci. O bezbožnosti všech těch vojáků apokalypsy postupně požírající Prameny svědčí zejména to, že ta parodie na světce, Jan Nepomucký, byl jediný, koho ušetřili. 



Avšak troufám si tvrditi, že osm zcizených kamenných sloupků zastavěných do plotu domu č. p. 8 bude opět navráceno. Za tři roky ať jsou zpět!

neděle 14. července 2013

Kladská

Ach ano, udeřme sandálem do vzdutých vln zeleného moře, které postrádá slanost, tekutost i touhu po kořisti, kterou by navždy skrylo v hlubinách. Není to moře nekonečné a na jeho břehu rozkládá se vlhká tma, která odpíráním fosforu a dusíku nutí některé květiny chovat se jako ta nejhorší zvěř postrádající bázeň i soucit. Jen záře střepů sefirot vede nás tmou, okolo purpurového jedu, jenž léčí, ale i způsobuje neklid útrob a žlutozelené vidění, až ke druhému břehu, kde stýká se země s nebem a vodou, a staré s novým překračuje mezi světy.






sobota 13. července 2013

Hujá Kropna - Kapitola 9.




HLAVSA GEGE

Kapitoly

svědectví

o myšlenkách a pravdách

VELKÉHO KROPNY

čili

KROPNA

To vyslovil za nás

pročež



HUJÁ KROPNA


------------------------------------------------------




ČÁST DRUHÁ


 


TAK PRAVIL VELKÝ KROPNA


 
Po-poko-pokora
Ve-veli-veliký
VELIKÝ KROPNO
HUJÁ
HU-HUJA-HUJÁ
JUCHACHA JUCH!

------------------------------------------------------

 Kapitola 9.










Pitomci a nepitomci


1                    HUJÁ HUJÁ, pravím vám. Hojně je pitomců, hojněji než písku pouštního. Nejdříve jsem chtěl použít slovo samolibý nebo mé oblíbenéí slovo samovážný, ale to není dost komplexní, pak jsem chtěl mluvit o volech, ale v češtině to může mít význam málo výrazný. Slovo pitomec je nejen jednoznačnější, ale je úplnější a tedy jaksi stabilnější a to dává problému tu správnou nadčasovou platnost. Pitomec je nejdokonalejší.
2                    Nejdříve o tom, kde se pitomci vzali. Jednoduše. Dneska už se ví, že šimpanz i pitecantropus měli společného předka. Míň už se ví, že ten předek byl vývojově daleko výš, než je šimpanz. Čili šimpanz je sice náš vzdálený bratranec, ale pěkně degene. Co je nejhlavnější, že tohle odlupování od té základní vývojové linie šimpanzem neskončilo, že trvá dodnes a pořád se odlupují noví degeneráti, jejichž vývojovou nedostatečnost je možno vyjádřit slovem pitomci. Protože pitecantropus žil jinde než šimpanz – už ne ve větvích – šimpanz mohl přežít. To neandrtálec byl pro cromaňonce jednoznačnější konkurencí a protože cromaňonec byl lidštější, neandrtálec nepřežil. Cromaňonec to měl tehdá jednodušší, protože ještě nevěděl, co je to humanismus a demokracie, to se mu to vyhrávalo, ale co my dnes, to je horší, dokonce to vypadá, že tentokrát to navzdory přírodě vyhrají degeneráti. A co je nejhorší, nejde je na první pohled vůbec rozeznat od těch nedegenerovaných, ani podle stavby těla nebo barvy srsti či pleti, národnosti, víry, politické příslušnosti. Pitomci jsou vlezlí všude a nerozeznávají se ani podle toho, jestli jedí suché brambory či hrst rýže nebo šlehačku a kaviár.
3                    Jo, a to je třeba zdůraznit: většina pitomců je učenlivá a chytrá jako opice a je obdařena vysokou přizpůsobivostí, což jejich rozeznání značně ztěžuje. Jsou schopni obsluhovat i technicky velmi náročná zařízení, ba i vykonávat práce náročné na paměť a logiku. Učenlivost a přetvařovací přizpůsobivost pitomců jde tak daleko, že napodobují i lidské chyby, takže jsou k nerozeznání, pročež se nezřídka nejen celkem úspěšně vydávají za nepitomce, ale občas i za výkvět nepitomců a strhnou tak celé masy k pitomostem globálně historických rozměrů.
4                    Problém ovšem není tak jednoduchý. I když teď na jednoho pitomce připadá jen asi 0,42 nepitomce, přeci jen větší část současné populace, díky křížení, patří do přechodových forem, ve kterých je díky násobnému křížení takový maglajz, že je těžko je nějak přesněji zařazovat, zejména proto, že hlavně v houfu a před nadřízenými se chovají jako úplní pitomci, zatímco soukromě mají řadu příznaků nepitomeckých.
5                    Řečeno učeně, znamená to, že k druhovým znakům pitomců některé projevy quasipitomců konvergují. Jo. Řečeno lidsky, někdy je moc rozeznat nejde, i když se liší. Nejvýraznější vlastností pitomců je, že mají vždycky ve všem jasno. Nikdy nepochybují ani o sobě, ani o předpisech, jejichž dodržování vymáhají, ani o systému, který je drží nad vodou, protože jsou ke všemu shora loayální. Quasipitomci mají, podle většího či menšího stupně zpitomělosti, okamžiky, kdy pochybují, a to jak o sobě, tak o předpisech, tak o systému. Co je ovšem přímo průtrus, pokud je stupeň jejich zpitomělosti vyšší, mají velmi nutkavou tendenci řešit své pochybnosti tím, že se přimknou k něčemu výraznému a jednoznačnému, což znamená v drtivé většině případů k pitomosti, čímž pochopitelně ještě zvyšují jak chorobné sebevědomí pitomosti, tak moc a působnost jejích představitelů, nadpitomců a fýrerů.
6                    Dalším charakteristickým znakem quasipitomců je, že pro ně neplatí vlastně žádná zkušenost, zejména ta, že nejdůkladněji člověka zotročí ten, kdo mu slibuje, že bude za něj myslet. Je to způsobeno tím, že i malá troška pitomosti vede k nechuti, ba přímo k aversi myslet, a to nejen lidsky, nýbrž vůbec, v souvislostech, přičemž tato averse vyvolá potřebu hltat demagogické, zkratkovité fráze pitomců.
7                    Nepitomci naopak si vždy uvědomují, že všechno, co je bez zdůvodnění prohlašováno za nepochybné, je vždy naprosto pochybné a snaží se nalézat takové poznání, které vyplývá z postupného odkrývání lidských neznalostí a je novým poznáním kdykoli změnitelné, upřesnitelné, tedy trvale vystaveno pochybování a vývoji. Tímto způsobem se snaží průběžně zvyšovat kvality vlastního poznání a chápání světa, což jim na straně jedné nedává osobní předpoklady a potřebu motat se pitomcům a quasipitomcům do jejich sporů a na druhé straně jim k tomu ani nezbývá čas. Kromě snahy po poznání se nepitomci vyznačují tím, že se upřímně a bez škodolibosti smějí jednak tomu, jak po sobě pitomci a quasipitomci nenávistně ve skupinách i jednotlivě plivou, tak tomu, když pitomci a jim na roveň se hrnoucí plivou po nich.
8                    No a co z toho vyplývá pro HLAVSA... mají doporučeno pokusit se snažit o dvě věci. Jednak aby se z nich stali nepitomci, což je značně pracné, a v té souvislosti si uvědomit, že samolibě, bez znalosti věci apriorně odsuzovat je věčnou výsadou a pitomostí pitomců. Nepitomec, protože ví, že nejde vědět všechno, neodsuzuje, nýbrž se směje, a to nejen veškeré pitomosti vůbec, ale vědom si své nedokonalosti, směje se neméně vydatně i sobě. Tím také vyjadřuje svou víru, že to, co se děje, je jednoznačně k smíchu, protože smích je zdravější.
9                    No a druhak mají HLAVSA doporučeno, aby si uvědomili, že kdo neví, čemu se směje, je taky pitomec. Tím ale není řečeno, že člověk se musí smát jen rozumem. Je dobře se smát z celého srdce, což je nejen dobře, ale i správně.
10                Jsme šťastná víra, protože pro žádnou jinou není na světě tolik srandy.
HUJÁ HUJDANÁ JUCH!
Tak pravil VELKÝ KROPNA „Pod lipami“ ve čtvrtek.




HUJÁ KROPNA !
--------------------------------------------------
(c) 1992 - Milota Beneš

neděle 7. července 2013

Hujá Kropna - Kapitola 8.






HLAVSA GEGE

Kapitoly

svědectví

o myšlenkách a pravdách

VELKÉHO KROPNY

čili

KROPNA

To vyslovil za nás

pročež



HUJÁ KROPNA


------------------------------------------------------




ČÁST DRUHÁ


 


TAK PRAVIL VELKÝ KROPNA


 
Po-poko-pokora
Ve-veli-veliký
VELIKÝ KROPNO
HUJÁ
HU-HUJA-HUJÁ
JUCHACHA JUCH!

------------------------------------------------------

 Kapitola 8.









O konvenci


1                    HUJÁ HUJÁ, pravím vám. Všechno je konvence a je už skoro konvence to říkat. Například nevím o nikom, kdo by na svět nepřišel v podstatě konvenčně. V podstatě říkám proto, že už se dějou způsoby, jak tu počáteční fázi řešit nějak jinak, ale to je proti tomu konvenčnímu pokračování jen 0,5x10-3 celkového času, bráno v konvenčních časových relacích.
2                    Protože všechno je konvence, je těch konvencí spousta. Třeba šaty, konvence jako hrom. A tvrzení, že šaty dělají člověka je taky jen konvence. Máme to ověřené řadou pokusů. Se svými učedníky jsme jednou Salačovic beranovi oblékli kalhoty a svetr a i když jsme k němu mluvili velice vlídně, nejevil nejmenší vůli k polidštění. Zkusili jsme to tedy znovu, úplněji, a dali jsme mu tričko a trenýrky a košili a kalhoty a aby se cítil na úrovni tak taky vázanku. Nejen že se opět odmítl polidštit, ale i na berana výrazně zblbnul.
3                    U dalšího pokusu jsme uvážili, že nemůžeme tak časově předbíhat, že nemůžeme chtít polidšťovat hned na dospěláka a tak jsme Vávrovic kočce dali kojeneckou košilku a svetřík a dupačky a aby se cítila kompetentněji tak i bryndák. Protože jsme už od prvního pokusu o navlečení košilky pracovali v rukavicích, nedopadl pokus úplně nejhůř. K polidštění kočky sice nedošlo, ale když se jí podařilo zbavit dupaček, dokázala něco jiného, zcela nového: nepříčetně rychle vyšplhat po plechové okapové rouře. Dotazy bylo zjištěno, že předtím nic takového neuměla.
4                    Jediného dílčího polidšťovacího úspěchu se nám podařilo dosáhnout u Štěpánkovic psa. Poměrně brzy se naučil pít z kojenecké láhve. Co si však neodvykl, bylo vždy okamžitě prokousnout dudlík, aby mu nabídnuté pivo teklo rychleji. Je vidět, že pes je inteligentní zvíře, protože polidštění cestou konvence rovněž odmítl. I pes ví, že šaty nedělají člověka.
5                    Všechno je konvence, pravím vám, a právě šaty jsou tou konvencí nejhlouběji zakořeněnou. I ti, kteří se hlasitě a nápadně bouří proti všem konvencím a všem jiným nesmyslnostem světa, dělají všechno proto, aby si vytvořili vlastní konvenci jako důkaz nekonvenčnosti, ve chvíli, kdy je skřípne do kleští konvence živitelské povinnosti, na svou nekonvenčnost nejrychleji zapomínají a jsou z nich ti nejkonvenčnější střednoprouďáci.
6                    Lidé lpějí na konvenci tak, že se podle oblečení nejen posuzují, ale někteří se podle něj (v něm) i chovají, ale především podle něj posuzují druhé, aniž by je zajímala hodnota obsahu. Pokud tedy má být nesmyslnost této konvence úspěšně rozbourána, a také proto, že obsah šatů není jen tělesný, ale i duševní, je třeba zvolit způsob patřičně promyšlený, funkčně nový, a protože zákon nedovoluje na veřejných prostranstvích se vyhýbat oblečení vůbec, je třeba na to jít jinak. Doporučuji proto volit antioděv, který nebude z textilu, kůže, úpletovin a umělých hmot, nebo alespoň bude tento materiál důkladně zakrývat.
7                    Jen namátkou je možno navrhnout: rozstříhané roury od kamen, jednorázově rebarborové listy, přídavná závaží vzpěračských činek, cihly hurdisky, železniční pražce (nemusí být celé), nebo hustě nalepený štěrk.
8                    Takovéto oděvy je možno opatřit pomocnou nosnou konstrukcí s podvozkem. Kola tohoto podvozku by však v žádném případě neměla být konvenčně kruhová, pouze v případě nejvyšší nouze lze použít kol ozubených, nikdy však s modulem menším než 6. Další výhodou a předností takovéto konstrukce, opatřené podvozkem spočívá v tom, že není nutno chodit konvenčně vzpřímeně, ale umožňuje přemisťovat se v poloze vodorovné, kdy vzhůru neční hlava, nýbrž páteř. Tato poloha má i hodnotu symbolu návratu k přírodě.
9                    Pokud budou lidé vaše oblečení komentovat nebo dokonce odsuzovat, není nutno reagovat. Stejně posuzují jenom zevnějšek a projevy obsahu nepochopili.

HUJ HUJ HUJDA HUJDANÁ
Tak pravil VELKÝ KROPNA „Na střelnici“ ve středu.




HUJÁ KROPNA !
--------------------------------------------------
(c) 1992 - Milota Beneš


středa 3. července 2013

Hujá Kropna - Kapitola 7.






HLAVSA GEGE

Kapitoly

svědectví

o myšlenkách a pravdách

VELKÉHO KROPNY

čili

KROPNA

To vyslovil za nás

pročež



HUJÁ KROPNA


------------------------------------------------------




ČÁST DRUHÁ


 


TAK PRAVIL VELKÝ KROPNA


 
Po-poko-pokora
Ve-veli-veliký
VELIKÝ KROPNO
HUJÁ
HU-HUJA-HUJÁ
JUCHACHA JUCH!

------------------------------------------------------

 Kapitola 7.








O svobodě


1                    HUJÁ HUJÁ, pravím vám. Cokoli činíte, nesvobodně činíte. Buďto vás žene žádost těla, chtivost ducha, nutnost nebo potřeba, ale ať člověk dělá co dělá, vždycky nakonec udělá něco, k čemu byl zevnitř nebo zvenčí donucen. I když je člověk zcela sám, ať na poušti, v lese či na záchodě, nikde není svoboden. I v téhle situaci si buď tělo nebo duch něco vymyslí a jedno druhé nutí jednat. A jednání je pokaždé následkem něčeho, tedy projevem nesvobody, čili jediný způsob svobody je nedělat nic. To ovšem není příkaz, protože naše víra příkazy nezná a nevydává. Je doporučeno nedělat nic, ale je možno přesvědčit se, že dělat cokoli dopadne nastejno. A je doporučeno si uvědomit, že i myšlení je podlehnutí nutkání zvědavosti, čili nesvoboda. A domyslíme-li se, máme potřebu to sdělit. Opět nesvoboda.
2                    Ovšem pro věřící naší víry je možno porušovat doporučení, aniž by tím páchali něco jako hřích. Hřích je možný jen tam, kde je ustanoven zákazy a příkazy stav nesvobody. V těchto podmínkách je hřích jednoznačně svobodným činem.
3                    Věřící naší víry tedy mohou svobodně porušovat svou vlastní svobodu kdykoli. Když třeba zjistí, že žaludek je nutí, aby se najedli, mohou svobodně zvolit nesvobodu a najíst se. Právě tak ale mohou použít jiné řešení tohoto stavu, aby se nesvobodě vyhnuli. Může je, nejlépe bezděky, napadnout ještě dříve, než se ozve žaludek, že by se mohli svobodně a bez nucení najíst. Tím se přijímání potravy stane aktem svobodné vůle a svobodné volby a nikoli aktem biologického či jakéhokoli jiného donucení.
4                    I vlastní průběh potravního aktu je v tomto případě soustavou svobodných rozhodnutí a svobodně volených činů. Je možno svobodně rozhodnout, kolik, ze které strany a jak z potravy svobodně ukousneme, stejně tak svobodně je možno rozhodnout, zda ukousnuté svobodně rozžvýkáme a jak důkladně, pak svobodně rozhodneme, zda rozžvýkané sousto spolkneme nebo svobodně necháme tak.
5                    Akt zažívací, jak je obecně známo, probíhá samovolně, mimo oblast naší svobodné vůle a svobodného rozhodování, čili se jich v podstatě netýká. Pouze v závěrečné fázi je na naší svobodné vůli se rozhodnout, zda diktátu biologické nutnosti předejdeme svobodným rozhodnutím, nebo svobodně rozhodneme, zda diktatuře vzdorovat a svobodně uvážíme, do kdy až.
6                    Existují extrémní vyznavači svobody, kteří tvrdí, že jakákoli situace, která staví před člověka nutnost volby a to jakékoli, jej staví před nutnost rozhodovat, nebo alespoň před nutnost rozhodovat, zda rozhodovat či nerozhodovat, čili jej staví do situace jednoznačně nesvobodné. Striktně proto odmítají jakékoli rozhodování vůbec.
7                    Ovšem striktní odmítání je jednoznačným projevem již provedené volby, čili následkem konání nesvobodného a setrvání na tomto odmítání je projevem přímé závislosti na již vysloveném odmítnutí, čili velmi výraznou nesvobodou, přičemž jakékoli odmítání je de facto recidivou již jednou provedeného rozhodnutí, čili opět nesvobodou. Těmito vývody je vlastně doloženo, že vyznavači tohoto extrému se ve skutečnosti vystavují daleko hlubší nesvobodě.
8                    Jiný extrém zastává názor, že jediným svobodným skutkem je dobrovolný odchod ze života. Toto rozhodnutí jistě nelze nikomu zazlívat, dospěl-li k němu svobodně, bez jakéhokoli tlaku a ovlivnění prostřednictvím okolností vnějších či vnitřních. Pokud je toto rozhodnutí vyvoláno či podmíněno jakkoli jinak než zcela svobodným rozhodnutím, jedná se o akt nesvobody, čili o akt, který už svým charakterem, daným příčinami a způsobem, není schopen vyvrcholit získáním skutečné svobody.
9                    Ovšem pokud se rozhodneme sami, skutečně svobodně, stojí před námi další mocná překážka: rozhodli jsme se svobodně pro naprostou svobodu, ale realisace tohoto rozhodnutí si od nás vyžádá pokaždé nějaké podmíněné a tedy zcela nesvobodné jednání: shánění špagátu, shánění skoby, shánění kladiva, zatloukání skoby, ošetření palce, uvázání smyčky, upevnění špagátu, vylezení na židli, slezení ze židle, napsání dopisu na rozloučenou, vylezení na židli, nasazení oprátky, odkopnutí židle, dlouhé chrchlání, shánění vhodnějšího špagátu či skoby etc. I když těch nezbytných realisačních nutností bude méně, i když bude jen jedna jediná, bude to opět projev nesvobody, čili nemůžeme ani tentokrát předpokládat, že sebou samými vyvolanou nesvobodou dosáhneme kýženého stavu svobody absolutní. Jednou z mála možností, jak tohoto stavu svobody dosáhnout je zcela neúmyslně a nevědomky umřít hlady anebo se nedopatřením uspat k smrti. Vše ostatní vychází ze závislostí a nutností a nemůže tedy ke svobodě směřovat.
10                Existují i jiné názory, jako že svoboda je poznaná nutnost, nebo že svoboda je nejpravějším jménem ďábla. No, není šprochu...neboli lidi toho nakecají, a nakonec je to pravda. Nebo alespoň námět, já osobně bych řekl, že svoboda je poznaná možnost. Je sice pravda, že si můžu celý život svobodně otloukat hubu o pořád stejnou zeď, ale to mi připadá spíš jako blbost nežli svoboda. Takže: poznaná možnost. Bohužel!

HUJAJÁ UCH HUJÁ!
Tak pravil VELKÝ KROPNA „U pošty“ v úterý.




HUJÁ KROPNA !
--------------------------------------------------
(c) 1992 - Milota Beneš


úterý 2. července 2013

Skicy ze Španěl 23 - Granada 2

I samotný Albaicín však téměř na každém kroku dává znát, kdo vyhrál. V jeho křivolakých uličkách jsou rozesety drobné kostelíky a největší z nich, Mirador de San Nicolas, dokonce trůní na samém jeho vršku a přes řeku se pošklebuje Alhambře. Směrem dolů se maurský charakter postupně z Albaicínu vytrácí, až najednou taková Carrera del Darro, ulička, která je na dně říčního údolí mezi Alhambrou a Albaicínem a tvoří východní hranici čtvrti, vypadá celkem normálně. Až na to, že Iglesia de San Gil y Santa Ana, který je na jejím konci, zase tak úplně normálně nevypadá. Těžko říct, jestli je to tím, že ten kostel původně nebyl kostel, nebo jestli je to tím, že jde o mudéjarskou práci.




Na jihu Albaicín ukončuje brutálně Gran Vía de Colón (rozuměj: Velká cesta tlustým střevem), která je roztomilá asi tak jako kolonoskopie. A hned pod ní je Catedral de Granada, v jejímž stínu se sice krčí zbytky drobného a barevného života, ona sama je však, zejména ve srovnání s drobnokresbou Albaicínu, až moc veliká, hřmotná, nezdravě renesanční, a ještě k tomu je hned vedle ní Capilla Real, v níž jsou pohřbeni Reyes Católicos a Juana la Loca, což mě děsí.