Není jich už moc. A nemůže za to jenom čas. Lidská přirozenost tomu chce, že velké změny jsou doprovázeny spektakulárním bořením symbolů. A tak, i když nás Josef II. nezbavil trestu smrti napořád, zbavil nás převážně alespoň chlouby měst - veřejných šibenic, popravišť a stínadel. Města přišla o svou hrdost, malíři o romantizující krajinotvorný prvek a novověcí nástupci katů o B-ží dozor prostřednictvím davu. Určitě k jejich škodě. Možná i k naší.
Nad Horním Slavkovem už ani po rekonstrukci není dnes dominantou. Vysoce ji převyšují stožáry vysokého napětí. Elektrické praskání v krajině soupeří se zuřivými rovnokřídlými. Bolest a utrpení se zde uchýlilo do nedalekých B-žích muk, k nimž létají modrásci matoucí mě černou barvou svých křídel.
A pak dál, jen dál, přes nějaké to údolí k Bečovu nad Teplou a pak zase nahoru, záplavou trav a obilí, ostrůvky čičorky, mateřidoušky a hadince, v zajetí přítulné vůně svízele. Slzičky Panny Marie tu asi nerostou více než kdekoli jinde, ale nějak si jich tu člověk spíš všimne. Asi je tu tak nějak čeká. Nebo snad chce, aby tu byly. A ony tu jsou. A díky nim svět zase jednou chvíli vypadá, že má nějaký řád. Cestou dolů od bečovské šibenice jsou i skupinky náprstníků tolik připomínajících katy - mohou zabíjet, ale odvážíte-li se za nimi přijít zadními vrátky, mohou i léčit.
