Žil ve městě, které mělo minulost, na kterou bylo hrdé, budoucnost, ve kterou všichni doufali, ale přítomnost, o které všichni pochybovali. Historie se rozpadala před očima a budoucnost každý den krčila rameny: "Až zítra". R. se jako všichni ostatní stále pomaleji protloukal k tomu věčnému zítřku. Ani počasí se nesnažilo být nepředvídatelné. Tlaková níže se městu vždy včas ohlásila nasládlou vůní lepivou stejně jako podlahy v barech. V těch barech, které každý pátek nabízely přesvědčivější herecké výkony než městská divadla, která měla to jediné štěstí, že některým lidem stále připadalo, že je třeba být občas viděn alespoň o přestávce se sklenkou hnusného vína a divadelním programem v ruce. Kouření v barech a hospodách zatím stále ještě nebylo zakázáno a zvratky z chodníků smýval jen déšť. Lidé již dávno neuctívali velblouda a o přítomnosti mnichů ve svém středu neměli ani tušení. Poslední víra, která městu zůstala, byla víra v ošoupaného anděla. Ale i ten už dokázal upírat svůj zrak jen jedním směrem, a to ani ne k nebi, ale kamsi do neurčita. Někde v tom neurčitu, zhruba mezi špatnou kavárnou a optikou stál ten den R.
