R. tam ale nestál celý den. V neurčitu se ocitl až v době, kdy se slunce začínalo vilně plazit po střechách okolních baráků a tak trochu se stydět před zvědavými pohledy. To bylo dost dlouho po tom, co R. zahájil den každodenním umíráním po noci strávené v objetí ptačího zpěvu. Pokaždé ta ranní agónie zabránila přechodu včerejška v zítřek a nechala R. zmítat se v sítích dneška. Něco z těch ranních výletů do světa rozkladu si odnášel s sebou v břiše do práce. Jeho práce spočívala v tom, že se vyhýbal lidem a vypínal telefony. Jeho zaměstnání pak v pábení. Růžovým snům dával modrá jména a abstraktním představám vymýšlel konkrétní osudy. Za zavřenými dveřmi, protože lidská přítomnost dokáže snadno "a" změnit v "nebo". A také z velkých papírů dělal malé. A z malých barevných obrázků velká bezbarvá slova. Život mezi slovy ho naučil mlčet. A z úcty ke smyslu slov začal nenávidět telefony. A obědy v kantýně. Slova zde smrděla stejně jako vzduch a byla řídká jako bramborová kaše. Chvíli poletovala místností, aby se pak s měkkým plesknutím zastavila o stěnu a spadla na podlahu, kde už nikomu nechyběla.
Ale teď už konečně stál pod zvrhlým sluncem, tváří v tvář andělovi. Pochyboval, že ho anděl vidí. Ani ne tak proto, že stejně pochyboval o všem. V tomhle případě prostě proto, že anděl vypadal slepý.
Ale teď už konečně stál pod zvrhlým sluncem, tváří v tvář andělovi. Pochyboval, že ho anděl vidí. Ani ne tak proto, že stejně pochyboval o všem. V tomhle případě prostě proto, že anděl vypadal slepý.
