Předevčírem byl opět marný můj předem ztracený pokus o restauraci Českého království, a tak jsem Den hanby, jako ostatně již tradičně, zahájil úklidem. Ráno, které se ještě nerozhodně halilo do mlhy, jsem strávil na chodbě s koštětem, košťátkem, lopatkou, kýblem, hadrem, vodou a Mr. Properem. Již při snídani jsem neopomněl naplnit své nové předsevzetí a vyřadil jsem z jídelníčku mléko. V duchu tradice nutně musela následovat cesta do práce, kde mě přivítalo důstojné a konejšivé ticho, tolik odlišné od kruté válečné vřavy všedních dnů. Můj neznámý společník procházející od doby "Otevření" zdmi suterénu ani dnes nepropadl neduhu halasných projevů života po životě a nechal mě v klidu vyřizovat si účty s chirurgy, zejména těmi, kteří používají slova "věda" a "sofistikovaný", a to snad už jednou pro vždy. Bramboračka, kterou jsem zase udělal podle oka, i když mi to mnozí vyčítají. A potom káva, z rozmařilosti ochucená Pradědem. A pak, pak Slunce. Neuvěřitelně vlídné Slunce putující po nejmodřeji modré obloze, z níž se na zem ve fotograficky zlatém světle snášely drolící se listy dubů. Možná je tohle nejkrásnější den z celého roku, kterým zní Monteverdiho Madrigaly, škoda jen, že připadl zrovna na Den hanby.