R. - 3. díl

"Anděli, proč už nedokážu vidět svět a sebe v něm ostře? A kam se poděl můj úsměv? Uhýbají předměty před mými prsty, nebo jsou to jen halucinace? Přinášela kořalka vždy jen zapomnění místo radosti, nebo jsem to už zapomněl? Byla devadesátá léta jen sen, nebo se opravdu do nového století tiše vkrádá to nejhorší z let osmdesátých? Slyšíš mě, anděli? Který Ty vlastně jsi? Padl jsi, nebo jsi k nám byl seslán? A za co? Za co jsi byl seslán, nebo svržen právě sem, do města stínů? Proč jen Ty blyštíš se stále jak kapka jarního deště na rozvinutém listu? Proč Tví bratři ve víře stojící Ti po boku upadli v zapomnění? A co se stalo s Tvou vlastní vírou za ta léta, po všem, co jsi musel v tomto městě vidět? Nebo jsi opravdu slepý a už nevidíš nic z toho danse macabre, který se každou noc před Tebou odehrává? Jsi slepý i vůči přáním a modlitbám pomalu umírajících, kteří se dotýkají Tvého těla, nebo alespoň toho, co z něj zbylo?"
Ale anděl mlčel a v jeho nevidomých očích nebylo nic, dokonce ani odlesk víry malověrných dotýkajících se jeho utržené hlavy navlečené na kůl. R. pochopil, že anděl bez těla není součástí jeho světa, pochopil, že stejně jako on nevidí krásné a hrozivé tělo anděla, anděl nemůže vidět jeho. Bez zde skoro povinného doteku přenechal anděla jeho metalické stálosti, odhodil poctivě dokouřenou cigaretu a bez odpovědí se vydal na Cestu. Rozhodl se, že odpovědi stvoří sám.

Čelisťový drtič

Ten který požírá mosty
A jeho slova jsou těžká jako kámen
Přichází skrze zdi a jeho dech
Má zelený tvar a fialovou vůni
Prsty dokáže chytit velblouda za ocas
A prostrčit jej uchem jehly
I s boháčem mezi dvěma hrby
Jeho vlasy jsou zapletené do ptačích hnízd
A plné hvězdného prachu ze spálených myšlenek
Oči žhavě žhnou hladem beze dna
Hladem plným ohně požírajícího oheň
Každý den a každou noc předcházen strachem
Následován hrůzou, zoufalstvím a pláčem
Nechává v sobě růst svou vlastní planou zlost

A všechny jednou zabije jeho strašná souměrnost

Tygr

Potěšené dlaně žebrajících bezdomovců ještě hřeje vzpomínka na tygří chlupy. V prasklinách kůže se jim tygří chlupy mění v mince. Řecké. Otáčejí se a do větru jazyky vyrývají nadávky tygrovi. Větru je z tolika kund stydno. Raději tedy skryje své tělo s vyřezanými urážkami za roh domu a vystrčí jen čelo a oči. Cikánka právě tygra zastavila a zve ho na kávu. Větru je do pláče. Nechce rušit, ale nechce už ani déle snášet své zohyzděné tělo.

Vítězný oblouk

Hvězdy vržené do Tvých úst
Když z nebe začali padat andělé
Omámení tou přemírou hojnosti
Kterou jim Otec bez matky odpíral
Připravily Immanuela o mravní zákon
Protože nechtěl uvěřit
Hlasům
Proroků s včelami ve vousech
A hadů mluvících lidskou řečí
A šepotu krve z cizích ran
Hovořícím o Vítězném oblouku
Nad hvězdným nebem

R. - 2.díl

R. tam ale nestál celý den. V neurčitu se ocitl až v době, kdy se slunce začínalo vilně plazit po střechách okolních baráků a tak trochu se stydět před zvědavými pohledy. To bylo dost dlouho po tom, co R. zahájil den každodenním umíráním po noci strávené v objetí ptačího zpěvu. Pokaždé ta ranní agónie zabránila přechodu včerejška v zítřek a nechala R. zmítat se v sítích dneška. Něco z těch ranních výletů do světa rozkladu si odnášel s sebou v břiše do práce. Jeho práce spočívala v tom, že se vyhýbal lidem a vypínal telefony. Jeho zaměstnání pak v pábení. Růžovým snům dával modrá jména a abstraktním představám vymýšlel konkrétní osudy. Za zavřenými dveřmi, protože lidská přítomnost dokáže snadno "a" změnit v "nebo". A také z velkých papírů dělal malé. A z malých barevných obrázků velká bezbarvá slova. Život mezi slovy ho naučil mlčet. A z úcty ke smyslu slov začal nenávidět telefony. A obědy v kantýně. Slova zde smrděla stejně jako vzduch a byla řídká jako bramborová kaše. Chvíli poletovala místností, aby se pak s měkkým plesknutím zastavila o stěnu a spadla na podlahu, kde už nikomu nechyběla.
Ale teď už konečně stál pod zvrhlým sluncem, tváří v tvář andělovi. Pochyboval, že ho anděl vidí. Ani ne tak proto, že stejně pochyboval o všem. V tomhle případě prostě proto, že anděl vypadal slepý.

R. - 1.díl

Žil ve městě, které mělo minulost, na kterou bylo hrdé, budoucnost, ve kterou všichni doufali, ale přítomnost, o které všichni pochybovali. Historie se rozpadala před očima a budoucnost každý den krčila rameny: "Až zítra". R. se jako všichni ostatní stále pomaleji protloukal k tomu věčnému zítřku. Ani počasí se nesnažilo být nepředvídatelné. Tlaková níže se městu vždy včas ohlásila nasládlou vůní lepivou stejně jako podlahy v barech. V těch barech, které každý pátek nabízely přesvědčivější herecké výkony než městská divadla, která měla to jediné štěstí, že některým lidem stále připadalo, že je třeba být občas viděn alespoň o přestávce se sklenkou hnusného vína a divadelním programem v ruce. Kouření v barech a hospodách zatím stále ještě nebylo zakázáno a zvratky z chodníků smýval jen déšť. Lidé již dávno neuctívali velblouda a o přítomnosti mnichů ve svém středu neměli ani tušení. Poslední víra, která městu zůstala, byla víra v ošoupaného anděla. Ale i ten už dokázal upírat svůj zrak jen jedním směrem, a to ani ne k nebi, ale kamsi do neurčita. Někde v tom neurčitu, zhruba mezi špatnou kavárnou a optikou stál ten den R.

Stín viny

Zóna bezbřehého neklidu se pokryla chladným sněhem

Po kterém kráčí spolu s liliemi po boku

Ten muž ve svém stínu, kterého tančící pes vyvolil

Davy igelitových tašek si nikdy nic nekladou za vinu

A ta zneuznána putuje světem od města k městu jako sirotek

Který po letech ztratil smysl, protože starci nemají rodiče

Ztřeštěné babočky a šílené třezalky povstávají okolo vykoupení

Hlučně umírajícího na dlažbě pod pukajícími kaštany

Jejichž sny o zvířátkách jsou plné dětí a špejlí