R. - 2.díl

R. tam ale nestál celý den. V neurčitu se ocitl až v době, kdy se slunce začínalo vilně plazit po střechách okolních baráků a tak trochu se stydět před zvědavými pohledy. To bylo dost dlouho po tom, co R. zahájil den každodenním umíráním po noci strávené v objetí ptačího zpěvu. Pokaždé ta ranní agónie zabránila přechodu včerejška v zítřek a nechala R. zmítat se v sítích dneška. Něco z těch ranních výletů do světa rozkladu si odnášel s sebou v břiše do práce. Jeho práce spočívala v tom, že se vyhýbal lidem a vypínal telefony. Jeho zaměstnání pak v pábení. Růžovým snům dával modrá jména a abstraktním představám vymýšlel konkrétní osudy. Za zavřenými dveřmi, protože lidská přítomnost dokáže snadno "a" změnit v "nebo". A také z velkých papírů dělal malé. A z malých barevných obrázků velká bezbarvá slova. Život mezi slovy ho naučil mlčet. A z úcty ke smyslu slov začal nenávidět telefony. A obědy v kantýně. Slova zde smrděla stejně jako vzduch a byla řídká jako bramborová kaše. Chvíli poletovala místností, aby se pak s měkkým plesknutím zastavila o stěnu a spadla na podlahu, kde už nikomu nechyběla.
Ale teď už konečně stál pod zvrhlým sluncem, tváří v tvář andělovi. Pochyboval, že ho anděl vidí. Ani ne tak proto, že stejně pochyboval o všem. V tomhle případě prostě proto, že anděl vypadal slepý.

R. - 1.díl

Žil ve městě, které mělo minulost, na kterou bylo hrdé, budoucnost, ve kterou všichni doufali, ale přítomnost, o které všichni pochybovali. Historie se rozpadala před očima a budoucnost každý den krčila rameny: "Až zítra". R. se jako všichni ostatní stále pomaleji protloukal k tomu věčnému zítřku. Ani počasí se nesnažilo být nepředvídatelné. Tlaková níže se městu vždy včas ohlásila nasládlou vůní lepivou stejně jako podlahy v barech. V těch barech, které každý pátek nabízely přesvědčivější herecké výkony než městská divadla, která měla to jediné štěstí, že některým lidem stále připadalo, že je třeba být občas viděn alespoň o přestávce se sklenkou hnusného vína a divadelním programem v ruce. Kouření v barech a hospodách zatím stále ještě nebylo zakázáno a zvratky z chodníků smýval jen déšť. Lidé již dávno neuctívali velblouda a o přítomnosti mnichů ve svém středu neměli ani tušení. Poslední víra, která městu zůstala, byla víra v ošoupaného anděla. Ale i ten už dokázal upírat svůj zrak jen jedním směrem, a to ani ne k nebi, ale kamsi do neurčita. Někde v tom neurčitu, zhruba mezi špatnou kavárnou a optikou stál ten den R.

Stín viny

Zóna bezbřehého neklidu se pokryla chladným sněhem

Po kterém kráčí spolu s liliemi po boku

Ten muž ve svém stínu, kterého tančící pes vyvolil

Davy igelitových tašek si nikdy nic nekladou za vinu

A ta zneuznána putuje světem od města k městu jako sirotek

Který po letech ztratil smysl, protože starci nemají rodiče

Ztřeštěné babočky a šílené třezalky povstávají okolo vykoupení

Hlučně umírajícího na dlažbě pod pukajícími kaštany

Jejichž sny o zvířátkách jsou plné dětí a špejlí

Po probuzení

Chodil okolo a rozdával věci, které byly stvořeny, i jiné. Bral do rukou všechna jména, která si už nepamatoval. Jen kapsy do ruky vzít nedokázal.

S míčkem v ruce se vznáší nad postřelenou laní v kavárně. Ulehá na stůl a snaží se opít hodinkami. Minuty jeho hrdlem protékají napřeskáčku. Platí svým smíchem. A ušima. Židle přicházejí a odcházejí. Nikomu není dáno.

O vzduchu se nedá říct nic špatného. Býval to dobrý přítel. A jeho vůně záležela jen na ostatních. Ale nikdo mu to neuvěřil. Mřížím také nikdo neuvěří. Ani když po nich teče rosa. Ta rosa, která pálí a neví, odkud přišla.

Horečka

Ve viscerosomatické dualitě plíce pálí a kůže mrzne. Běžím za rychlou sinusoidou. Jsem ze skla. Jsem z peří. Jsem ze včerejška. Hledám se v celém bytě. Záludný čajník zakřivuje prostor a odmítá převzít odpovědnost za nestabilitu času. Kuchyně je jindy. Ložnice zase moc. A geometrie nadšeně krouží okolo purpurových polibků aspirinu. S ročním zpožděním si mě nachází "приложение" a já jsem jediný Latin. Útoky proužků odrážím pochopením. Rozplývání přichází s kvantovou neurčitostí a přináší bolestivou ostrost.

Černá růže

Z těla tulipánu a mysli zoufalství
Zalévaná příchody a odchody
Rostoucí z kamene spadlého z neznáma
Pro Tvé trny ovinuté okolo mého těla
Pij mou krev!
Vrhám se proti ostnům Tvé vůle
Abych Ti ji mohl dát
Krev, která Tě ochrání
Krev, která Tě naplní
Krev, která Tě neopustí

Neděle

Den, jaký má být. Až taoisticky odpoutaný a prosycující. Svět za oknem je zrnitý jako starý film. Vzduch voní bíle, když otvírám okno na dusícího se lososa. A má záda pronikají do koberce, když potom ležím na zemi a postprandiální syndrom mi zavírá oči. NME radio muchlá čas do chuchvalců vznášejících se jak bábrlata na drakově ocasu, zatímco píšu o IFP, ať už je to cokoli. Až když hustá lepivá tuš zalije ocel klenoucí se nad Škodovými závody, velmi velmi jemně si nechám rozpouštět na jazyku vzrušení z hovězího steaku, který jsem předtím oblékl do tymiánového kabátku a jemně osprchoval ve švestkové marinádě. Nepodmíněný souhlas celé mé existence je tak upřímně absolutní, že mám podezření, že jde o epileptickou auru. V extázi vybíhám pozorovat kopulace černého tajemství a bílého poznání.