Co je hezkého ve Washingtonu, D.C.?

 Nic.

 

Mystické pohanění transcendentální kýly

Tříselný kanál, byv Prozřetelností, omylnost jejíž příliš známa, slabostí měkkých tkání milostivě obdařen, pro průtrž nucen byl oddat se péči profese nahradivší odvážlivce z cechu bradýřského, ovšem až po delším spazierungu po chodbách lazaretu, před zraky studentů a jiných morálně zpustlých individuí zakryt pouze giuponem a pyžamem (jež nemůže býti písmem zde položeno v orthografii originelní, jsouc tato mravně pobuřující).

Přijav radost z rukou služebnice Morfeovy, pohroužení do zmateného nevědomí, ve kterém budoucnost a minulost jedno jest a přítomnost stává se bezrozměrnou, zcela propadl. Leč labyrint světa, rozprostírající se vůkol, přítomnosti nepozbyl, a proto hrozí cévkováním, iracionální touhou neznabohů po věčném čurání ovládán jsa. Touha ta však v horizontální poloze nedokázala dojíti naplnění, i přes dlouhodobé umístění jisté části těla, o které lépe jest nemluvit, do hrdla bažanta a slepou víru, a to i navzdory metafyzické rituální ornitologické transsubstanciaci bažanta v koroptev. A tak jako nouze naučila Dalibora housti, ze zoufalství povstala vertikalizace nikoli pouze duchovní, ale i materielní, jež učinila že obsah formě koroptve ve stavu mdlobě tuze blízkém dán a urinální chtíč vojska Florence Nightingalové ukojen byl jest, čímž duše a jiná tkaniva citlivá před manipulacemi hodnými inkvizičního šetření v hodině ne zcela dvanácté zachráněna.

Události další, jež možno nazvati pohanou, neurčitým časovým hiátem odděleny se staly, což způsobeno jednak milosrdnou tmou zahalující ostudné čurací úkony, jednak jistým ostychem ohledně takových pozemských záležitostí a hledění na ně. O to větší překvapení a údiv, posléze přecházející ve zděšení, když ona cudně již výše zmíněná partie, jež k nedobrovolnému jednání s bažantem či koroptví donucena byla, shledána barvou mrkev připomínající, leč tvaru i konzistence odlišné. Racionální analýzou událostí minulých a vlastností zkoumaného předmětu dosaženo poznání, že desinfekcí před performancí mistra skalpelu na oranžovo natřen byl i, ó hrůzo, ano!

Ač pravdou jest, že barva cti netratí, podmíněnost jevu tohoto předchozí manipulací, dozajista hanebnou a neznámým subjektem provedenou, k rozjitřenosti mysli spolu s několikahodinovým uvažováním o věcech mezi nebem a zemí, tedy který zpustlík neokrouchaný takovou lumpárnu provésti mohl, vedla.

Sálová sestra byla by dozajista tou nejsnesitelnější možností, leč právě proto, vzhledem k obecné potměšilosti světa, jest alternativou zjevně nesprávnou. Sluhy Morfeovy také nelze považovati za pravděpodobné sprosté podezřelé, jednak pro jejich zvyklou polohu blíže hlavě určenou, jednak pro dostatečné uspokojení jejich zlých sklonů orálním zneuctěním, laryngoskopem provedeným zhmožděním habsburského dolního rtu se projevivším, což sice zprvu za urážku majestátu pokládáno bylo, však ve světle pozdějších zjištění o problému lokalizovaném v centru světa blahosklonně soudu Božímu nyní ponecháno jest.

Nelze tedy jinak, než ze skutku onoho zlovolného, ministrantovo zneuctění biskupem nikoli málo připomínajícího, podezírati chirurgy, bradýře z jejich letitých pozic vytlačivší.  Ze dvou zúčastněných, k těmto úkonům způsobilých, pan docent mimo podezření jest, jsa šedinami znamenán co člověk šlechetný a ctnostný. Avšak jeho asistent, svému pánovi háky drživší, otce nešlechetného ničemný syn, jehož tvář necudně obnažena jest, prosta vousu moudrost a mravní vznešenost značícího, vinen jest beze vší pochyby, dokládaje tak, že medici jsou potomstvo zlé a blbé, synové hříchu a dcery nepravosti, děti Beliálovy a pustí ničemové, které jest nutno u rigorosa řádně zkoupat a utrpením přivést je k těla zkrocování, aby se lepšími stali.

Brzo na včera

Přítomnost je slepá jak starověcí poražení

A zítřek děsí svou touhou stát se včerejškem

Ve kterém je jen mlha a tma

Kterou nezastaví ani zimní slunovrat

Slunce už se vracet nehodlá

Ze msty nechá nás tu s posledním vratičem

Vykvetlým na konci října

Mám švindl v hlavě

A mísou se nikdy nestanu

Přesto je příliš brzo připojit se k pochodu

Svatých a zbraně odevzdat armádě mohelů

Když dosud neslyšel jsem hlas z hořícího keře

Řev motýla ani údery Nezrozeného

Neslyšel jsem dosud odpovědi na své otázky

Které jsem nepoložil a ani nikdy nepoložím

Lovecké trofeje na Hrubém Rohozci

Pivo Rohozec se stále vaří. Ale ne v tomhle bývalém pivovaru před zámkem Hrubý Rohozec. Vaří se totiž v Malém Rohozci, který je kousek vedle.

Za železnou bránou a kamenným portálem je pak nádvoří, nad nímž si každý zrakem obdařený musí povšimnout pozdně gotické pavlače postavené v roce 1516. Nad ní je ještě jedna, která hrála ve filmu Vrah skrývá tvář. Asi je jasné, proč tam nehrála to pozdně gotická. A naopak také, proč je ta horní pavlač daleko méně fotografována. Obojí by vypadalo blbě.

S těmi pány je to hodně karmické. Tak třeba Vartenberkové přišli o Hrubý Rohozec tak, že Jan Jiří z Vartenberka byl venkoncem nepěkný člověk. A za to mu Bůh nebo Satan namluvil, že bude chytrá věc přidat se k odboji proti té zbabělé čůráčí hlavě Ferdinandovi II. Štýrskému. Sice si to rozmyslel už před Bílou Horou, takže bylo milostivě rozhodnuto, že se mu odpouští. Jenže Albrecht z Valdštejna byl jiného názoru, nebo přesněji řečeno líbil se mu sousedův majetek, a stejně mu všechno zkonfiskoval. Hrubý Rohozec přenechal Mikuláši Desfoursovi, protože ho měl rád on i císař Čůráčí hlava. O něco později jel Albrecht z Valdštejna do Chebu (teda on tam nejel z Valdštejna, on byl z Valdštejna) a tam ho zamordovala banda Irů, protože císař Čůráčí hlava už ho neměl rád. Desfoursům se pak na Hrubém Rohozci celkem dařilo. Až do 30. let 20. století, kdy zase Bůh nebo Satan našeptal Karlu Bedřichovi Desfoursovi pro jeho zhýralost, že bude dobré vstoupit do NSDAP a do wehrmachtu. A zpočátku se to i dobré zdálo. Jenomže pak přišel rok 1945 a stát se s jeho majetkem nemazal. Kdokoli si mohl vzít skoro cokoli. Takový byl stát tehdy hospodář a památkář.

Ale naštěstí ne všechno se ztratilo, a tak je dnes ukazována knihovna, obrazárna, jídelna, zelený pokoj, zbrojnice, modrý salon i pokoj hraběte Karla Bedřicha a tak. Ale zajímavější jsou tři jiné tuzemské zajímavosti. Jednak je to Kaple nejsvětější trojice, která působí dojmem performance jakési bizarní barokní black metalové kapely okupující varhany, které mají přesně 666 píšťal. To se pak není čemu divit.

Z takového místa nemůže cesta vést jinam než pod zem, do sklepů, které byly využívány jak jako sklady, tak jako vězení. Ano, vězni nebyli jenom na Bezdězi.

A duchovním vrcholem je pak půda, která slouží jako archiv loveckých trofejí. To jsou ti lovci. Něco se pohne a pic ho. Jestlipak se mu podaří i po tomhle znovu vstát z mrtvých? Jiné svaté ostatky tu nemají.

Laboratory Apoptosis

Po odchodu mořských řas
Nastal čas Reichenbachův

Ranních červánků sloužících bohyni Éos

A gobelínů dcery Idmona z Kolofónu

When I'm 64

Ruce se mu chvějí. Jako by nestačilo, že jsou slabé. Přestávají mu patřit. Někdy až skoro překážejí. Jsou trochu fialové, snad z plíživě se blížícího večerního chladu. Aspoň jsou méně vidět stařecké skvrny na jejich hřbetu.

Z mlhy, do které se ztrácejí jeho slova, která už řekl, i která teprve říci chtěl, vynořují se přízraky děsící ztracenou minulostí.

Sedí před příliš nízkým špalkem a snaží se naštípat třísky. Hodně třísek, na celou zimu. Co kdyby po letech zase napadl sníh? Ale sekyrka si dělá s jeho chvějící se rukou co chce. Slunce zapadá a polínko je pořád celé. Vlastně už zapomněl, proč sedí v sadu se sekyrkou v ruce. Začíná mu být zima, ale už neví, co ten pocit znamená a jak s ním má naložit.

Mlha spolu s tmou unáší kývající se větve stromů do šedých hlubin skrytých jeho bludným očím. Z celého světa zůstal jen on a nízký špalek. I čas se vytratil. A nikdo pro něj nejde, aby ho odvedl zpátky domů. Zapomněli na něj stejně jako on zapomněl, že umírá.

Anebo možná nezapomněli. Možná to tak mělo být. Chladná a šedivá přišla mu říct, že už od nich dostala svolení, aby mohl přestat být zbytečný. Sekyrka mu vypadla z ruky. Na tváři cítil studené tlející listí, když si uvědomil, kolik účtů si nestačil vyřídit. Všechno to bylo tak dávno a uteklo to tak rychle. Proč?

Zhoubce národů

byl spatřen na Karlově Týně, an z něho míří směrem východním do srdce národa českého, by jej vyhubil, jak z přirozenosti své ohavné s rozkoší činiti zvyklý jest:

„Salamandr, tvor podoby ještěrčí a hvězdovitými skvrnami zdobený, vylézá jen po vydatném dešti a za počasí parného se neukazuje. Má tělo tak studené, že jako led oheň uhasí, jakmile se ho jen dotkne. Sliz mléčný z úst mu tekoucí dovede z kůže lidské vlasy vyhladiti; místo jím zmočené pozbude svěží barvy své a zůstane na něm skvrna. Mezi všemi jedovatými tvory jsou salamandři nejzlomyslnější. Jiné zvíře jedovaté usmrcuje člověka jediného a hned nato zahyne, aniž ho země v sebe pojme – ale salamandr dovede vyhubiti národy, nemají-li se před ním na pozoru. Vleze-li na strom, otráví všecko ovoce jeho; kdo pojí ovoce takového, zemře mrazem; ba dotkne-li se mlok nohou dřeva, jímž se pak pec vytopí, otráví chléb v ní pečený; a spadne-li do studny, i vodu v jed promění. Nebezpečné zvíře toto však jest pokrmem jiným živočichům, jako např. vepřům; zdá se, že jed jeho u takových zvířat zhoubné moci své pozbývá. Kdyby co na tom bylo pravdy, co čaroději tvrdí, že totiž jednotlivých částí jeho těla s prospěchem proti požáru lze užiti, ježto jediným jest tvorem oheň hasícím, byl by zajisté Řím dávno podobný pokus učinil. Sextius vypravuje, že prý maso salamandra, jemuž byly vyňaty utroby a hlava i nohy uříznuty, bylo-li v medu uloženo, jest pokrmem dráždivým, ale popírá, že by oheň uhasiti dovedlo.“

Gaius Plinius Secundus: Naturalis historia
via
Dr. A. E. Brehm: Život zvířat (2. vydání). Díl III. Svazek třetí (Plazi, obojživelníci a ryby). Překlad Dr. Fr. Bayer. Nakladatelství J. Otto v Praze. 1902-1903?