A dnes zase asi tak o století zpět. Z doby moderní do éry modernisme, kdy francouzské našeptávání s katalánským vlastenectvím a zbožným zanícením vedlo neklidného génia k hrdému výkřiku: "V přírodě neexistují žádné rovné linie". A protože příroda je v Barceloně zastoupena hlavně španělskými platany lemujícími nejen Passeig de Gracia, jsou jejich měkké barvy a postradatelné křivky zaklety ve zdech Casa Batlló, kde se za zkamenělými kostrami dinosaurů ve ztraceném rytmu míjejí páry v maskách kytovců sbírajících plankton mezi těly vlnících se hadů, i ve sloupech Casa Mila, které zadržují vlnobití šedé hory, jímž probleskuje vznešenost archaického blahobytu, kterým bezcílně plují chaluhy.
A dál, dál, dál nahodilé bloudění mezi střípky modernismu rozesetými po L´Eixample, kterou se Barcelona uvolněná ze starých hradeb zmocnila přilehlé Gracie. A pak přes Diagonálu až tam, kde Gaudí uzavřel novou smlouvu lidstva s Bohem a stejně jako Mojžíš dělal vše pro to, aby ji naplnil. Aby ztvárnil tu jeskyni vnitřního světa katolické zbožnosti s přírodním Bohem dávajícím krásám života vyrůstat na každém centimetru kamene. A poslušen Božích přikázání, byl Jeho ústy hovořícími o slávě Jeho a Svaté rodiny. Dokud ho tak pitomě nepřejela tramvaj. A tak dnes musí kameni svatost vdechovat jen stroje.
A o něco výš, ale v hlubinách věku mecenášů, na původně stavebních parcelách Eusebiho Güella se rozkládá v sobě propletená a cukrářsky barevná pohádková země, která zůstala bez krále i poddaných. A jen díky tomu zůstala v Říši pohádek a unikla světu rozvážejícímu malomocenství v drožkách nořících se do 21. století.
