Auto a rychle vyjet z města. Zatím se konečně chytá navigace. Od moře do hor. Nahoru a dolů. Zemí protkanou zídkami. A pak, ne že by to bylo nějak důležité, stojíme na nultém poledníku. V takové skoro pustině. V pustině z pláten romantických malířů z dob než všechno pokazil Monet. To je ta vymyšlená čára snad zvěčněná okolo celé zeměkoule? Vždyť jsme se jen mezi těmi olivovníky potřebovali vyčurat. A tak čurám na jeden keř protnutý tím poledníkem.
A dál a dál tou kamennou sítí, do které rolníci uzavřeli tuhle zemi. Až k poslednímu hřbetu nad Morellou. K tomu hřbetu, na kterém se k útoku na hrad připravují potomci obrů, které nedokázal v jejich pochodu z Kastilie do Valencie zastavit ani důmyslný rytíř don Quijote. A ze kterého již zlověstně shlížejí havrani mačkající se na ledabylém symbolu šibenice a hranice zároveň. (Bohužel odletěli, sotva jsem otevřel dveře).
A dál a dál tou kamennou sítí, do které rolníci uzavřeli tuhle zemi. Až k poslednímu hřbetu nad Morellou. K tomu hřbetu, na kterém se k útoku na hrad připravují potomci obrů, které nedokázal v jejich pochodu z Kastilie do Valencie zastavit ani důmyslný rytíř don Quijote. A ze kterého již zlověstně shlížejí havrani mačkající se na ledabylém symbolu šibenice a hranice zároveň. (Bohužel odletěli, sotva jsem otevřel dveře).
