S Alhambrou je to složité. Zhruba 300 let zde probíhala pomalá proměna maurské pevnosti Alcazaba na bezpečné a silné sídlo maurské ornamentální architektury snažící se navodit klid mysli a vnitřní harmonii. A ať byli Reyes Católicos jací byli, ani oni toho v Alhambře po dobytí Granady příliš nezničili. Což se už nedá říci o jejich vnukovi Karlovi V., který si zde počínal stejně barbarsky jako v Córdobě, a to navzdory všem kecům, které z té své habsbursky degenerované pusy vypustil. V osmnáctém století už byli Španělé k maurskému odkazu natolik neteční, že z palácového komplexu kdysi mocných vládců granadského emirátu udělali věznici. To ovšem nebylo nic proti Napoleonovým Francouzům, kteří se dokonce při svém útěku z Granady pokusili palác vyhodit do vzduchu. Až hollywoodsky pak působí legenda (?) o zmrzačeném vojákovi, který zůstal pozadu a roznětky odstranil ...
A lze jen hádat, co by se asi s Alhambrou stalo ve století následujícím, kdyby nebyl Američan Washington Irving Španělům neprozradil, co že to vlastně na tom kopci mají za poklad. Díky tomu se z Alhambry stala národní kulturní památka, Irvingovy Povídky z Alhambry jsou v každém granadském knihkupectví a Alhambra je od rána do večera tak přeplněná turisty, že je nutné si poměrně složitě předem rezervovat vstupenku a při prohlídce samotné prchat před největšími davy ne do míst klidu, ale do míst s menšími davy.
