Na Praça de Almeida Garrett je nějak těsno. Tak těsno, že některým domům nezbývá než být jen o málo širší než trochu tlustší Portugalec. Není divu, dává se tam dohromady nějak moc ulic, přijíždí tam metro a ještě je tam železniční stanice Estação de São Bento. A ta je plná azulejos. O všem možném portugalském. O jeho historii, o jeho vládcích, ba i o dělném lidu. A taky o historii dopravy. A třeba taky o bitvě u Aljubarroty.
No, to je toho. Nám zase v metru ve stanici Sokolovská udělali azulejos s Bitvou u Sokolova. Nebo ve stanici Kosmonautů azulejos s kosmonauty. Těm by se tedy dnes mělo říkat astronauti. Ale taky by se klidně mohli vydávat za Cyrila a Metoděje.
Na druhou stranu od Sé je Igreja de São Francisco. Je odsvěcený, a tak snad ani nevadí, že hned před ním se zhmotňuje všudypřítomný duch portského vína. Je moc pěkně gotický (prý jediný v Portu), alespoň zvenčí (pomineme-li jezuitský barokní portál). Uvnitř se ale později vyřádili manuelští a barokní řezbáři a zlatníci, jejichž snažení vtisklo ukřižování Krista poněkud burleskní charakter, stejně jako umučení několika františkánů. U zobrazení Ježíšova rodokmenu to zase tolik nevadí. A sám sv. František z Assisi je zase na první pohled původní.
Ze vší té zlaté nádhery vede již daleko méně okázalé, ale až takové trochu santiniovské schodiště dolů, do katakomb. A v nich ... mnoho neznámých jmen na očích a bezejmenné ossário skrývající se pod našima nohama.
