Na první pohled to tak vůbec nevypadá, ale ve skutečnosti jsou to dva kostely. Igreja do Carmo (ten vpravo a více zdobný) a Igreja dos Carmelitas. První patří řádu karmelitánů, druhý řádu karmelitánek. Mezi nimi je něco, co skoro není vidět. Možná nejužší dům v Portugalsku. Stojí tam jen proto, aby ty dva kostely od sebe oddělil. Jednak protože podle zákona nesměly dva kostely sdílet stejnou zeď, jednak aby se karmelitáni nemohli stýkat s karmelitánkama. Nebo aspoň aby to vypadalo, že se nemohou stýkat. Je široký méně než metr, ale poštovní schránku má.
Kousek pod karmelitánama (a karmelitánkama), prý v samém centru města, je Igreja dos Clérigos, ze kterého je hlavně vidět jeho věž se zvonicí, Torre dos Clérigos. A je to právě ta vysoká věž, která je vidět i z míst, odkud jinak není vidět vůbec nic. Dedikována je Irmandade dos Clérigos Pobres, tedy něčemu jako Bratrstvo chudých duchovních. No, je trochu s podivem, že si ti chudí duchovní mohli dovolit baroko od Nicolaua Nasoniho, což byl Ital, který spolu s portským kameníkem Antóniem Pereirou přivedl Porto do baroka (nebo naopak). Kromě tohoto kostela má na svědomí třeba část interiéru Sé, biskupský palác, Igreja do Carmo, Igreja de Santo Ildefonso i Igreja de São Francisco. Vzhledem k tomu, kdy bylo v módě baroko, je jasné, že o něm Václav Šašek z Bířkova slyšet nemohl. Ale možná on mohl slyšet o Šaškovi. Nebo aspoň o panu Lvu z Rožmitálu a z Blatné. Mohl, ale asi neslyšel.
Židé to mají jednodušší než karmelitáni a karmelitánky. Mohou se totiž klidně všichni stýkat v Sinagoga Kadoorie. Nebo teda spíš musí. Vzhledem k tomu, že po 15. století v Portugalsku moc praktikujících židů nezbylo, tak tu samozřejmě nezbyla ani synagoga. Tak to bylo až do roku 1923, kdy armádní kapitán Artur Carlos de Barros Basto, jinak také Abraham Israel Ben-Rosh, zjistil že "přiznaných" židů je v Portu sice jenom 17, ale marroni daleko víc. A tak zaregistroval židovskou obec a založil synagogu, která se postupně přestěhovala až na pozemek, kde je dnes, a v roce 1929 se začala stavět, s významnou finanční podporou sefardské irácké rodiny Kadoorie, nová fyzická synagoga, která je největší na Iberském poloostrově. Ale jestli se v ní mohou muži a ženy úplně stýkat, nebo jestli jsou ženy vykázány do patřičných mezí jako v naší Staronové, to nevím, protože případné návštěvy se musí domlouvat předem a s nějakým obejdou by ochranka jistě udělala rychlý proces. Nevím sice přesně jaký, ale určitě rychlý.
Jen o kus dál za rohem se zase ale už nic rychlého nekoná. Na Cemiterio de Agramonte nikdo a nic nikam nespěchá, snad s výjimkou ptáků, kteří přelétají ze stromu na strom v tomto žulovém sadu plném mohutných rovných kmenů s pravoúhlými rozsochami. Nemnozí však nevyhledali věčný klid ve stínu šesti stop hlíny v kořenech těchto stromů. Ti kteří propadli za života vášni vampyrismu, volili nechati své tělo hmotné shníti v otevřených hrobkách, v nichž rozkládající se neživou matérii jejich astrál střeží, za dne v těla ďábelských koček vstupující, v noci pak na krvesajné výpravy ve své pravé podobě se vydávající.
A tak je to s celým starým Portem. Není kam spěchat, protože doby slávy už jsou pryč. Čas se v uličkách starého města zastavil, ačkoli život v něm pomalu pokračuje dál. A nejen život, ale i jeho odumírání ve spárech vampyrů i jinak, stejně jako rozpad věcí duší vědoucí neobdařených. A tak i dětská zubárna přežívá trvání svých pacientů, ač sama má tvář zbrázděnou hlubokými vráskami stáří, chudoby a nemoci.
Což ale neexistuje žádné nové Porto, město žijící v současnosti a kráčející jistými kroky ke světlým zítřkům? Ale jistěže ano, ale co o něm vyprávět? Jestli je přítomnost taková, že si nezaslouží stát se minulostí, je lépe o ní pomlčet.
