"Hlavním z portugalských měst je Lisabon. V okruhu pěti mil kolem něho dostává králův bratr veliký desátek z vína, jež mu, dobré a vykvašené, bývá odevzdáváno v den sv. Jana Křtitele. Kdo nedá víno, zaplatí místo něho mnoho peněz."
Důvod, proč je Václav Šašek z Bířkova v případě Lisabonu tak stručný, je že v něm nebyl. Jednak o tom svědčí trasa zanesená v mapě v jeho "Deníku o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa", jednak by jistě nevynechal popis všech rytířských turnajů, kterých se české poselstvo zúčastnilo, výčet svatých ostatků, které mu bylo spatřiti, ani zprávu o mostech takových, že podobné nikde jinde neviděl. Nicméně v případě Lisabonu lze jeho průvodcovské služby oželet, protože jeho putování se odehrálo ještě předtím, než Lisabon rozkvetl zlatem z drancované Ameriky a předtím, než jeho tvář zjizvilo mohutné zemětřesení.
Avenida da Liberdade hledá kompromis mezi hřměním motorů, stíny palem, klidem laviček a leskem výloh přežívajících obchodů. Narušení této křehké rovnováhy a nenápadné odbočení může vést až na dno.
Jistěji se svými pravými úhly nad troskami minulosti rozkročila Baixa. Byly to doby, kdy stačilo mít odvahu a něco chtít. Dnes už jsou domy k smrti unavené a z jejich tváří se olupuje make-up z azulejos. A to téměř až k břehům Tejo
na na renesančně racionální a klasicistní náměstí, po kterém tekla
královská krev a z jehož královského paláce dnes zbývají jen schody
sestupující do vody.
Racionalita sem, racionalita tam, zemětřesení na žádné pravé úhly nehraje, takže trochu dál od vody Lisabon připomíná trojrozměrnou pomuchlanou šachovnici. Takovou, kde jsou čtvrti ne vedle sebe, ale nad sebou, takže třeba ze čtvrti Baixa se lze do Chiado dostat výtahem. Výtah Elevador de Santa Justa
sice na první pohled vypadá jen jako nějaká obyčejná plechová
rozhledna, ale když touto katedrálou gotické fyziky vyjedete nahoru,
octnete se nejen v jiné čtvrti, ale i v cizím domě.
Anebo připomíná horskou dráhu. Horskou dráhu časem, po níž žlutá tramvaj sbližuje Marquese de Pombala s Maury stavějícími hradby Castelo do São Jorge,
které byly tak krásně zrekonstruované, že vypadají jako filmová kulisa.
Samozřejmě před tou rekonstrukcí bylo nejprve třeba vyhnat ty Maury. O
to se ve 12. století postaral král Afonso Henriques, který nabídl anglickým a francouzským křižákům, aby si cestou do Jeruzaléma
udělali takovou menší rabovací odbočku. Ti neváhali, pozabíjeli jak
místní muslimy, tak křesťany, podřízli biskupa, odvezli co se dalo, a Afonso Henriques tu má dnes sochu. Maurský hrad se změnil v kulisu, mešita prodělala metamorfózu v románskou katedrálu Sé.
Pro trochu autentičnosti je tak třeba se vyčurat pod hradní zeď, sejít do přilehlé čtvrti Santa Cruz, anebo ještě lépe, proklopýtat středověkými uličkami Santa Cruz až do Alfamy.
Tady se totiž něco stalo. Neví se kdo, ale určitě někdo moc starý a
pohanský takovým tím orientálním způsobem, pod hradem kus města chytil a
zauzlil, takže v Alfamě nikdo neví, kam jaká ulička vede, a
otvírají se tu okna do minulosti s malinkými krámky zelinářů a
pobíhajícími polonahými kudrnatými dětmi.
A mezi tím vším se zuřivé ryby prodírají sytými barvami květin a dalších motivů azulejos, ale i mezi skvrnami a cáry dnešních dní, které ani tolik nevydrží, ani se nedají omývat.
