Do Bairro Alto ve vyšším patře Lisabonu se lze dostat několika způsoby. Jednak výtahem Elevador de Santa Justa, jednak pěšky, jednak několika tramvajemi-lanovkami, jako je například Elevador da Gloria.
Tahle stoupá od Praça dos Restauradores až na Rua de São Pedro de Alcantara na vrcholu kopce. To má svoje výhody a nevýhody. Mezi výhody patří, že z blízké Miradouro de São Pedro de Alcantara je krásný výhled na Lisabon. Nebo by aspoň byl, kdyby se na Lisabon zrovna nehnala bouřka.
Mezi nevýhody patří, že se tu také nachází Solar do Vinho do Porto. A tam se dá ochutnávat portské tak dlouho, že pak ani nezbude čas na Bairro Alto. Ještě že aspoň Convento do Carmo je po cestě zpět. Po tom zkonzumovaném portském si připadám trochu jako trosky tohohle kláštera. Až bolí ozvěna jeho gotických oblouků hroutících se při zemětřesení. Zvlášť při představě, jak Nuno Alvares Pereira o necelá čtyři staletí dříve věnuje na tento karmelitánský klášter celé své jmění s touhou po věčném trvání. Nemluvě o tom, co všechno následovalo - pokusy o přestavby, sekularizace, vojáci a zdi chemické továrny. Prší na mě i na trosky kláštera. Zpitoměle se pokouším představit, co by tu tehdy viděl Václav Šašek z Bířkova, kdyby tu býval byl. A pak je mi líto nejen toho kláštera a ctihodného Pereiry, ale i Václava Šaška. Že nebyl v Lisabonu a že už je mrtvý a že si s ním už nemůžu promluvit. A pak dokonce i Jiříka z Poděbrad, že to tak nevyšlo a vůbec že to tak dopadlo a že byl tak nemocný. Pak i mě, že to mám tak daleko do postele. Jak tak klopýtám v dešti, ještě mě napadne, že kdybych byl tlustý jako Jiřík z Poděbrad, bylo by to ještě horší, ale pak mi konečně dojde, že vymejšlim úplný blbiny a že bych portské pít neměl.
