středa 20. května 1992

Kapka

I.
Nevím nic o začátku, nic o příčinách jejího vzniku, nic o okolnostech. Kdo si přál její zrození, jak k němu došlo? Nikdo to neví. Ani ona sama. Zatím ji to ale ještě nezajímá. Prodírá se bouřkovými proudy vichru, padá do nového světa. Už je unavena dlouhou cestou a bláhově se těší na to Něco za větrem, k čemu ji vede falešnou přitažlivou silou se pyšnící Země-Matka.
Všechno má přece svůj konec! Něco musí být za mantinely větru, které svírají její tělo a úmyslně (i když vědí, že zbytečně) narušují jeho aerodynamický tvar.
Co je to Něco? Není to jedno? Důležité je, že to vůbec existuje. Jakákoliv existence mimo tento tobogan musí být šťastná, protože vše, co je vně, je určitě odměnou za přežité utrpení, za nejistý pád mezi křižujícími se blesky.

II.
Sotva se dotkla nového světa, sotva nahlédla do reality, která měla být začátkem štěstí, pojmu, který znala, aniž by jen tušila jeho význam, ucítila operační zákrok správce Země. Uvědomila si nesmírný tlak, který svévolně deformoval její hrdé tělo a nutil ji k roztékání se do šířky, ke změně její podstaty a pevnému přilnutí k hnusnému povrchu Země, která tak mohla vysát zbytek její naivní euforie, která byla způsobena uměle vyvolaným pocitem vítězství na utrpením. Nečekala tak tvrdou ránu od "Země zaslíbené". Nebo alespoň ne v okamžik prvního doteku. Proto, pod vlivem autosugesce, vnímala úder zloby a nenávisti nového světa jako nadměrný nával lásky, kterou si vysnila v době svého pádu. Někdy je těžké rozlišit nenávist od lásky, která se na vás vrhá zkoncentrována v sekundové objetí.
Koho by napadlo, že po prodírání se mezi větrnými biči zařezávajícími se do masa, na něj nečeká měkké, načechrané lůžko, ale že je povinen nastoupit na Atlasovo místo, vzepřít se drtivé síle oblohy, a tak chránit pozemské červy před rozdrcením?

III.
Teď už ale není pochyby. Od chvíle dopadu ji jakási síla nutí ke změně tvaru, k přeměně božsky vznosné postavy v rozplizle amorfní záda mrzákova. A ta amorfnost se stále rozlévá, prostupuje jinými rozkládajícími se kapkami, splývá s nimi, její některé části se odtrhávají a mísí se s okolními torzy, která se jí hnusí stejně jako ona jim.
A tak se ztrácí v neurčitosti vazeb s okolními kapičkami, které pronikají do ní, do jejího ega, a ona jim stejným způsobem oplácí.
Už neexistuje, rozplynula se ve společnosti. Zdání alespoň částečné samostatnosti, které si vytváří snad z nevědomosti, snad ze zoufalství, je falešné, je pouze snahou o nepřiznání si porážky, snahou o včasné odvrácení pohledu od nemilosrdného zrcadla.

IV.
Stále prší a ona dále přijímá do svého nitra další a další kapky, už se nebrání jejich pátravým myslím, protože doufá, že je tak získá na svou stranu a s jejich pomocí se vytrhne z vazeb, kterými je poutána k louži. Vděčně navazuje styk s některými nově příchozími a zakládá uvnitř kaluže komunity vyznačující se těsnými vazbami a touhou po nezávislosti, vírou v možnost života mimo louži. Vždyť za jejím okrajem přece musí existovat nějaké místo svobody, lůžko pro jednoho, které je ale ukryto za nekonečnou bídou této ratejny!


V.
Neprší. Slunce se prodralo mraky a svou pokryteckou radostí ozařuje kaluž. Svým optimismem zasahuje i Kapku, která, ač rozdrobena, pociťuje celou svou imaginární jednotou teplo, které je domnělým projevem pozemského blaha, a vděčně mu nastavuje svůj bolavý hřbet s nadějí, že trvale ošetří její rány, ujme se její bolesti a nezištně ji povede k vykoupení.
A slunce opravdu zaceluje rány. Co na tom, že sešívá jen pokožku? Co na tom, že nervy nechává rozdrásané? Osvobozuje ji od bolesti. Pod dohledem vnímavých světelných paprsků se utrpení neodvažuje probudit a omotat si volně visící zpřetrhané nervy okolo rukou.
Co přijde po západu slunce?
Záleží na tom? Tak daleko myšlenky nemohou dolétnout, ty patří jen současnosti - světlému dni s vůní zelené louky blyštící se zdravím, vítězstvím nad prachem, který smyl déšť.
Vítězství?
Ano, vítězství. Nevím jaké, nevím, kdo koho porazil, ale je to vítězství. Není to důvod k radosti?

VI.
V komunitách vzpoury se oslavuje. Připíjí se na jednu výhru za druhou, stejně na vlastní jako na cizí. Černé, rudé, žluté, zelené a jiné prapory se zmítají pod tancem slavícíma nohama, kultovní knihy se válejí mezi tunami zbytků nakradeného jídla. Rozjásaný jícen pokrývá plakát zobrazující pankáče zvracejícího nad hnusem světa vrstvou nechutně veselého chymu.

VII.
Je slunce příčinou nebo jenom ventilem? Kde se ztratila předsevzetí? Snad se vypařila. Opustila kapky žijící v dokonalém společenství, v louži, která se bezmocně poddávala své zkáze.
Ona si nejprve zmírání společnosti nevšimla, nezajímala se o ni, měla přece svůj svět, svou vlastní společnost. Zprvu nezpozorovala ani postupující skomírání vlastní sekty, případně toto považovala za chvilkovou, přechodnou záležitost. Byla jako slepá, životem plula na utržené lodi dneška bez kormidla, optimistickým pádlem ještě více roztáčela řetízkový kolotoč.
Z ruky jí ho vyrazilo až poznání vlastního slábnutí, šok z prohlédnutí, strach ze smrti neustále se šířící po těle. Už cítila, že nemilosrdné slunce vysušilo polovinu louže a každou chvíli z ní odtrhává svým drsným paprskem nový úlomek života.

VIII.
"Pomoc, pomozte mi," křičíš a dusíš se slzami.
"Pomoc, pomozte mi," vrací se k tobě.Víš, že to není ozvěna. Nikdo ti nejde na pomoc, nikdo tě neslyší. Všichni mají uši zalehlé svým vlastním křikem.

IX.
Komunita se rozpadla. Už nejde o ideu, jde o život. S rozumem se dostavila touha žít. Touha po zaopatření. Bohatství nelze získat při kolektivním způsobu života, majetek musíte skrývat. Kapka již žije jen pro sebe, nepoznává své bývalé přátele, schovává se do stínu jejich těl, která pod slunečním dotykem stále chřadnou a vytrácejí se kamsi do výšin.
Brutálně potlačuje každé vystoupení, které by mohlo být příčinou společenského rozkolu, protože ví, že může přežít jen tam, kde je veškerá voda vměstnána do jedné jednolité kaluže, zatímco v nepatrném, od okolí separovaném, mokrém ostrůvku nemá šanci.
Ano, uprostřed je bezpečí, uprostřed ostatních. Ale vazby nesmí být příliš těsné, van der Waals je zbytečný, ne-li dokonce nebezpečný. Neotáčej se příliš rychle, nebo zahlédneš svou vlastní tvář, poprvé věrně zobrazenou, zrcadlem stranově nepřevrácenou.

X.
Ale kaluž stále vysychá, město je zaplněno úmrtními oznámeními. Kapka po kapce stoupá k nebi. Obvod se přibližuje ke středu, číslo na pravé straně rovnice je stále nižší a nižší.
Kapka cítí stále silněji k ní pronikající studený žár, sluneční paprsky hledají stále nové skulinky, zarývají se do svíjejícího se těla. Blíž ke středu už to nejde. K čemu je video, křeslo, televize,postel, zlatý náramek?
Střecha prodlužuje umírání. Mohl by jsi už dávno být šťastný, kdyby tě střecha pustila zpod svého stínu. Ale ta tě nenechá odejít, ví, že sama o sobě nemá smysl.

XI.
Kapka se vznáší ve vzduchu. Je obrovská, nezná svůj konec ani počátek. Žádný není. Neexistuje, skládá se z rozptýlených elementů, které jsou samy sebou a všechny míří vzhůru.
Kam?
No přece do výšky, výš a výš, kam až to půjde.
A už se těší na dosažení konce vesmíru, na rozplynutí v nekonečnu. Považuje své spasení za jisté.
Kde jinde může být nekonečno, ne-li právě tady? Jestliže existuje, potom existuje v každém svém bodě.

XII.
Buduje se nová společnost. Rozsáhlejší, ale také volnější. Právě volné vazby mezi kapkami umožňují vytvoření obrovského oblaku, jehož je kaluž pouze nepatrnou částí.
Hromadění hmoty je jednou z nejzákladnějších vlastností organismů. Nedokážeme se odpoutat od kvantity, a proto nám není odpouštěno. Kdybychom byli kameny, nemuseli bychom trpět.
Kapka těžkne, je spoutávána svým vlastnictvím. Aby se zachránila, nabaluje na sebe stále nové a nové vrstvy prachu z rozdrcených klíčů. Tuší mrazivé nebezpečí hrozivého pádu, který nutně musí po naplnění všech pokojů následovat.
Ale co je to tušení? Pohled do budoucnosti, který je založen na popírání logiky. Budoucnost, stejně jako minulost, neexistuje. Nic se nestalo a nikdy se nic ani nestane.
A tak se stále zhušťuje a podvědomě čeká na to, až dosáhne vrcholu kruhu. Blíží se konec?
Oblaka černají, těžknou a pohlcují sluneční svit. Jednotlivé kapky stále více vyklenují svůj povrch zpět k zemi.

I.
Přetržení vlásku, na kterém visí život, odtržení hlavy od těla, zničení vazby mezi tělem a hrdinou snu, let černou dírou. Déšť.
Nevím nic o začátku, nic o příčinách jejího vzniku, nic o okolnostech. Kdo si přál její zrození, jak k němu došlo? Nikdo to neví. Ani ona sama. Zatím ji to ale ještě nezajímá. Prodírá se bouřkovými proudy vichru, padá do nového světa. Už je unavena dlouhou cestou a bláhově se těší na to Něco za větrem, k čemu ji vede falešnou přitažlivou silou se pyšnící Země-Matka.
Všechno má přece svůj konec! Něco musí být za mantinely větru, které svírají její tělo a úmyslně (i když vědí, že zbytečně) narušují jeho aerodynamický tvar.
Co je to Něco? Není to jedno? Důležité je, že to vůbec existuje. Jakákoliv existence mimo tento tobogan musí být šťastná, protože vše, co je vně, je určitě odměnou za přežité utrpení, za nejistý pád mezi křižujícími se blesky.