čtvrtek 11. května 2017

Do Prahy a zase zpět 04 - Sanderson

Tma je někdy milosrdná. Když nic jinýho, tak v ní aspoň není vidět ta bezútěšná prérie. Teda aspoň myslím, protože co jinýho by tam těch 60 mil mohlo bejt. Teda kromě checkpointu, kde musíme přísně se tvářící chlápky se zbraněma přesvědčit, že fakt nejsme Mexíci, co se jedou ubytovat k Trumpovejm. Blíží se Sanderson, ale furt nikde nic, jen tušení prérie okolo a občas keř kutálející se přes silnici. Začínám se bát, že v Sandersonu dopadnem jako v Langtry. Je možný, že je tenhle buranov až takovej buranov? Dlouho už vzhůru nevydržím.
Naštěstí se najednou objeví pár světel a s nima první motel. Ale projíždíme "městem" pro jistotu na druhou stranu, abychom si vybrali nejlepší. Nakonec si z těch tří v podstatě stejnejch vybíráme ten poslední, protože u něj zrovna jsme. Ta tma je fakt milosrdná. Sice tu není cedule "Bez ramínek a se štěnicema", ale ani ta, která žádá, abychom omluvili nepořádek v motelu, protože noví majitelé teprve začali pracovat na jeho vylepšení, není zrovna povzbuzující. No co, oni mají ceduli, my zase láhev vodky. A za tu cenu by to šlo i bez těch ramínek. Jen doufám, že nám tu v noci neodeberou orgány. To se v Americe dělá, znám to z televize.
Ráno je mlhavý, studený a lezavý. Jako kdyby se rodilo z toho asfaltu, plechových cedulí, sloupů a drátů. Ale já musím na pumpu pro kafe a cigára. A nakonec, vždyť já mám vnitřně tohle rád. Sychravý ráno, kafe a cigáro, co mi může bejt podobnějšího?





Než se nasnídáme a zabalíme, mlha se zvedne a slunce se uráčí nám připomenout, že jsme vlastně v subtropech, kde je to samej kaktus a kaktus a kaktus a divnej keř. A kůly v plotě a baráky, který se mezi ty kaktusy hoděj. Když jde o estetiku, musí totiž komfort stranou. Není mi úplně jasný, čím se ty lidi tady uprostřed ničeho můžou živit. A proč Sanderson nedopadl jako Langtry. Snad díky železnici.










sobota 6. května 2017

Do Prahy a zase zpět 03 - Langtry

V průvodci sice psali, že to je skoro ghost town, ale co jsme měli dělat, když nic jinýho po cestě dlouho nebylo a nebude? A snad to zas tak vylidněný bej nemůže, když tu maj takovej zánovní kostel. A evidentně i elektřinu. Je tu vlastně jen jedna ulice. Naproti krámku, kterej už je samozřejmě zavřenej, je něco jako visitor center. Sice nevím, co by chtěl kdo v tomhle zapadákově vizitovat, ale jdu se k té úřední budově podívat, jestli tam nebude aspoň nějaká mapa s motelama a restauracema. Před vchodem je realistická socha sedícího osadníka. Je fakt celkem věrná. Jak jdu a nahlížím do oken toho centra, tak se najednou ta pitomá socha postaví a pozdraví. Ještě že moje svěrače v tu chvíli zrovna neměly nic na práci, protože by to dopadlo strašně. Stalo se mi v tu chvíli málem něco, co se jedný mojí kolegyni stává skoro pořád. To je totiž tak. Ona třeba jde po chodbě, někdo jde proti ní, pozdraví ji, a ona se tak vyděsí, že zařve jako bejk, ze kterýho dělaj vola, rozhodí rukama, spadne do kleku na zem a všechno, co nesla, se pak válí v okruhu pěti metrů. A to se jí stává asi tak pětkrát denně. No, jsem rád, že tahle kolegyně zůstala u auta, protože za tuhle scénu by ji ten Texasan asi na místě zastřelil. Já s vypětím všech sil zachoval svoji za dlouhý léta ztuhlou poker face, i když uvnitř jsem prodělal právě dva infarkty myokardu, lehčí mozkovou mrtvici, a udělal se mi žaludeční vřed. "Kurva, hello, good morning," zasípal jsem přes laryngospasmus na toho blba, co neměl nic lepšího na práci, než tam nehnutě sedět a čučet do laptopu a zvednout se v tu nejblbější možnou chvíli. Pak jsem se ho ještě zeptal, jestli se tam někde dá najíst a vyspat. Nepamatuju si, jak jsem se ho zeptal, protože zbytek mojeho mozku se zrovna usilovně soustředil na problém, jestli se mi varlata zase vrátěj z toho tříselnýho kanálu zpátky tam, kam patřej. Dlouho se na mě díval, snad proto, že nechápal, proč mu při západu slunce přeju dobrý ráno, snad kvůli přízvuku, snad jsem se na ten motel zeptal ještě hůř než jsem ho pozdravil, snad z mýho obličeje četl něco o mým tříselným kanálu. Dlouho se na mě díval a pak řekl, že ne. A že snad budeme mít štěstí v Sandersonu. No, měl pravdu. U nájezdu na US-90 sice jeden motel byl, ale asi bylo i lepší, že byl zavřenej. Takže do Sandersonu.








čtvrtek 4. května 2017

Do Prahy a zase zpět 02 - US 90

Generál Philip H. Sheridan: "Kdybych vlastnil Texas a peklo, Texas bych pronajal a žil v pekle"

Proč asi? Takovejch mil a furt jen suchá prérie nebo co to je, na ní sem tam keř, kaktus nebo yucca, co se snaží kvést. Někde pár šutrů a občas nějaká velká divná díra. Možná do nich hážou turisty rozřezaný motorovou pilou. Nebo vysátý upírama. A ještě jsou všude ty ploty. Komu to za to stojí to oplotit? Co s tím pozemkem asi tak může dělat? Pěstovat tam něco? Kaktusy? Pást tam něco? To by nežral ani Ijáček. Kvůli ropě? Ještě že si to můžu hasit po silnici v Nissanu. Kdybych měl ten Texas projet jako nějakej Mayův osadník s těmi vozy, to by se ze mě taky nutně musel stát vraždící psychopat. Nebo upír. Nebo mormon. Nebo nejakej fujfil. Nebo by mi pak přišlo normální postavit si na nějakej z těch pozemků karavan. A před něj americkou vlajku. Nebo bych se radši nechal zabít Apačema. Nebo Komančema, nevím od koho je to lepší. A tak nohu na plyn a pořád dál, protože se stmívá a rozhodně tu nikde není benzínka, natož motel.




úterý 2. května 2017

Do Prahy a zase zpět 01 - Del Rio, TX

Křižovatka někde kus od mexické hranice. Okolo jsou ploty a takový to, v čem taky žijou lidi. Copak můžu za to, že navigace zná jen geografické centrum města, ne centrum jako downtown? Dal bych si něco na grilu, ale je tu jen cukrárna a naproti něco, kde prodávají kafe a doughnuts. U baru sedí někdo, kdo vypadá jako šedesátiletej hispánskej kovboj. Ptám se, jak se dostaneme do downtownu. Neumí anglicky. Hm, ještě před pár lety bych byl schopnej se ho zeptat něčím jako lámanou španělštinou. Teď se mi vybavuje jen něco jako "te quiero puta", "puta madre", "polla de perro" nebo "artilleria", takže radši jen mlčím a tvářím se jako normální přiblblej gringo. Naštěstí mě zachraňuje servírka, která několikrát řekne "doprava" a několikrát "doleva", což nás v kombinaci s vytrvalým vzdorováním paní z navigace dovede konečně do historického jádra Del Rio, města, které účinkovalo v řadě divnejch filmů, jako třeba From Dusk till Dawn nebo No Country for Old Men, takže radši asi přespíme někde jinde, někde kde to není tak zajímavý pro Javiera Bardema a podobný psychopaty.