neděle 29. listopadu 2015

Piju s Mrtvým mužem

Připíjím si s Mrtvým mužem. Čas byl na zbytky naší rodiny tento rok příliš rychlý, a tak se už pomalu začíná země zavírat mrazem, když vyprovázíme Mrtvého muže do jeho nového domova ve stínu stromů pod jeho milovanými horami.


A já si teď zase připíjím s Mrtvým mužem. Neměl bych to už dělat, ale vrací se ke mně každý den. Několikrát denně. Stále mě pronásledují vzpomínky na Mrtvého muže, který svého zetě učil míchat cement tak, že do pixly napůl naplněné cementem dolil vodu, strčil mu do ní ruku a zeptal se: "Už chápeš, že je to exotermická reakce a že to musíš míchat rychle?" Na muže, který mi bohužel nepředal ani svoje orientační schopnosti ani svoji bezstarostnost. Zato jsem si z jeho života odnesl přesvědčení, že osud si stejně udělá s člověkem co chce, ať už se člověk snaží jak chce a má sebelepší úmysly. Měl jsem poznat, že ho život zavrhl, už tehdy když mi před pár lety poprvé v životě podal ruku a začal vykládat, jaké vystřídal za život běžky a kola. A dnes, po tom všem, už mi je díky tomu i jasné, že nejen že jsem se blbě narodil a blbě vyrostl, ale nejspíš i blbě umřu. Ale zatím si tu už zase připíjím s Mrtvým mužem. A asi si nepřestanu vyčítat, že jsem nepřijel na poslední Vánoce, které on ještě zažil. Možná by mi konečně řekl, jak se před lety, když byl ještě mladší než já dnes, asi dřív než od nás odešel, dokázal dostat do obýváku oknem ve druhém patře, u kterého nebyla žádná římsa ani nic podobného. Ale možná by si to už stejně nepamatoval. Teď už mi neodpovídá. Na nic.


Můžu si s ním jen připíjet. On sám sice nikdy moc nepil, ale mně to docela jde. A tak se z jeho nového domova vracím až v onu hodinu mezi psem a vlkem, kdy nelze rozlišit mezi mlhou a tmou. Světel v temnotě už zůstává tak málo. A já mám stále méně důvodů, proč zůstávat s nimi.


úterý 17. listopadu 2015

Z Čech až na opravdový konec světa 38 - Porto 2 - Cesta k Sé

Z okna hotelu vidím umírat svatého Františka z Assissi. Večer. Ráno je tam pořád. A pořád umírá. Umírá na zdi jednoho z tolika kostelů, které v 18. století v Portu vznikly, konkrétně na zdi Capela das Almas, která skrývá svatý obraz Nossa Senhora das Almas a naopak okázale vystavuje azulejos z 20. století zobrazující výjevy ze života svatého Františka a svaté Kateřiny.


Den začínající kostelem je nezbytně zakřiven gravitací katedrály. Ale cesta k ní není přímočará, občas se ztrácí v křivolakých uličkách, v nichž se neočekávaně objevují další modrobílé kostely z 18. století, jako třeba Igreja de Santo Ildefonso. Azulejos na jeho fasádě zase zobrazují motivy z evangelií a výjevy ze života svatého Ildefonsa, vizigótského toledského biskupa.


Barokní přepych ale mizí ještě dřív než skončí zdi kostela. Fasáda se drolí a okolními uličkami se šíří chudoba a rozklad, i přes jejich vznešené názvy jako Rua da Porta do Sol.




A nejinak tomu je v samé blízkosti katedrály, na kdysi vznosné Avenida Dom Afonso Henriques, jejíž vzhled v sobě už nemá nic tak majestátního a blyštivého jako jméno Afonsa Henriquese.


Odtud už sice je vidět katedrála, ale nejkrásnější pohled na ni je odjinud. Z asi nejošklivějšího místa Porta, z miradoura před Igreja de Nossa Senhora da Vitória.



Miradouro da Vitória samozřejmě směřuje na druhou stranu, do údolí, přes které je vidět portská . Bohužel se nedá zvládnout na miradouru zároveň pohybovat, koukat do hledáčku a nešlápnout do hovna.

neděle 15. listopadu 2015

Z Čech až na opravdový konec světa 37 - Porto 1

"Osm mil za Gimarãensem leží Porto. Biskup tam má dům, postavený na kopci, ale město leží mezi horami u moře, a jedna jeho strana je oblévána mořskou zátokou, přes kterou jsme se přeplavili. V žádném jiném městě, položeném u moře, jsme neviděli tolik lodí jako v tomto. Sváží se tam totiž odjinud po moři mnoho zboží.
V městě je mnoho pohanů, jež tam prodávají křesťané. Rok co rok jich tam bývá přiváděno mnoho tisíc zajatých na prodej a ke koupi. Již nikdy se nevracejí do svých rodných krajů, ledaže by je tam někdo prodal. Ty, kteří byli pokřtěni, jejich páni neprodávají, vyjma když je svým přátelům dají darem. Jinak si je nechávají až do konce života. Takové otroky lze poznat po vousech napuštěných barvami, které není možné smýti. Ale jiné pohané, přivádění z Berberska, mají těla pomalovaná, a je jich, stejně jako jiných, v Portugalsku veliký počet.
Král portugalský totiž, když vpadne s vojskem do jejich země, přivede potom odtud mnoho tisíc mužů, žen a dětí. Dělává to každoročně a všechny přivedené ženy a děti rozdělí po městech svým měšťanům, aby je živili na svůj náklad. Teprve když dospěli, prodávají je královi berníci do otroctví. Získává se tím a do královy pokladny odvádí mnoho tisíc zlatých. Děti, které se jim narodí, musejí otroci vychovávat až do dospělého věku, a potom se ony také prodávají."

Tolik Václav Šašek z Bířkova k tomu, jak Portugalsko bohatlo před tím, než začalo bohatnout z amerického zlata. V obou případech jde z dnešního pohledu jistě o poněkud ožehavý zdroj peněz. A taky zdroj peněz, který nevybízí k činorodosti. A nemohl vydržet věčně. Ale ještě než čas dovedl Portugalce až k dnešnímu stavu, pozdrželo ho portské víno. Ale tak trochu díky Britům, kteří měli severně od Porta kolonii Viana do Castelo, odkud domů dováželi lehké víno Red Vinho Verde, které ale přece jen spíš než zákazníci s modrou krví zvyklou na Bordeaux pili námořníci, a to i přes komplikované vztahy mezi Vlámy a Brity. Politicky nepohodlná francouzská vína v očích Britů dokázala nahradit až aromatičtější vína z povodí řeky Douro. Ovšem ten pravý boom nastal až tehdy, když dvěma (zase!) Britům začalo vadit, že je příliš lehké a tak ho posílili přidáním portugalské pálenky z vína. Nejen že pak to víno víc dávalo, ale ještě stoupla jeho odolnost vůči změnám teploty a lépe tak mohlo přestát transport do Británie. Britům konečně začalo moc chutnat a začalo to vypadat moc dobře, jenže lidi jsou lidi a tak ho začali falšovat. Jako dnes, i tehdy to vedlo k poklesu cen, poklesu kvality a nakonec k poklesu obliby. Došlo to až tak daleko, že za markýze de Pombal byla založena Companhia Geral dos Vinhos do Alto Douro, která měla zajistit kvalitu vína, zabránit jeho falšování, a stabilizaci cen. Ruku v ruce s tím bylo také provedeno první vytyčení hranic vinařského regionu Douro, a to 335 patníky nesoucími označení Feitoria. Později ale většinu vinic tohoto regionu zpustošili houba Oidium a mšička Phylloxera, takže se musela oblast horního Doura rozšířit, aby v ní byly vůbec nějaké vinice. Narušení starých tradic, které mělo víno zachránit, s sebou ale také přineslo určitou laxnost vedoucí k rozvoji imitací portského vína, prodávaných hluboko pod cenou skutečných, autentických portských vín. A samotné Douro se tak zase propadlo do krize. Do krize, ze které je mohl zase dostat až nějaký ten diktátor, konkrétně diktátor João Franco, který obnovil regulaci produkce, prodeje, vývozu a kontroly portského vína založenou na původních principech uplatňovaných markýzem de Pombal již o 150 let dříve na obranu jména portského. Vývoz portského vína tak musel být uskutečněn po řece Douro, nebo z přístavu Leixoes, aby mohl nést označení původu Porto, a ještě to víno muselo obsahovat minimálně 16,5% alkoholu. 

Proč tolik řečí o víně, kterého se stejně nedá vypít příliš mnoho? Protože právě ono, na rozdíl od otroků a amerického zlata, Portugalsku zůstalo. A je příčinou toho, proč už nejoblíbenější částí Porta není ani tržiště s otroky, ani přístav v zálivu Atlantiku, ale část města při řece Douro, která se do tohoto zálivu vlévá. Přesněji řečeno, na levé straně je to satelit Vila Nova de Gaia se všemi těmi vinárnami, vinařstvími a skladišti, která dělají vše pro to, aby byla malebná a vyhověla vkusu turistů.




Po pravdě řečeno, ne všude se to úplně daří a tak lze i mezi předraženými vinárnami najít pozůstatky staré Vila Nova de Gaia.



Na pravé straně je pak už vlastní portská Ribeira, nábřeží, které se z nákladního přístavu změnilo v ráj jídla a pití, ve kterém se čas zastavuje, problémy mizí a poutníkům nevadí, že jsou mezi samými turisty.



úterý 10. listopadu 2015

Trautsmandorf není Trautenberk


A proto nechal postavit u Všekar kostel. Protože to tam byl samý horník, tak ve jménu svaté Barbory. Moc dlouho té Barboře ale horníci nevydrželi. Zmizeli spolu se zásobami olova a cínu, na nichž jim záleželo víc než na pomocnici v nouzi, která bývá někdy zobrazována i s dělem, ačkoli byla panna. Místo horníků začali přicházet poutníci, a to i navzdory novotám Josefa II. Co nedokázal on, dokázala druhá světová válka a komunismus. Dnes přicházejí jen včely. A jen ony chrání Barboru před návštěvami její rodiny. Chvílemi a místy to ale vypadá, že by se něco snad chtělo změnit. A že možná Barbora není tak úplně mrtvá. Možná že ano, a možná taky, že ne. Ve včelách se jeden nevyzná.







pondělí 2. listopadu 2015

Kořeny problémů s Pražáky

Problémy s Pražáky začaly asi někde tady:



Nebo možná spíš kousek vedle, tady:





Nebo prostě tam někde, těžko říct, v jaké části hradiště Levý Hradec původně stával knížecí stolec, než ho, v temnotě věků skřípění zubů, zmrzačených údů a polí posetých mrtvolami, údajně prý a možná Bořivoj první toho jména (asi tedy po svém velkomoravském křtu, vyhnání Strojmírem a zase návratu na Strojmírovo místo) vzal a odnesl do Prahy, tedy lépe řečeno na Žiži. Také prý nechal postavit ten kostel sv. Klimenta, který samozřejmě tehdy vypadal jinak. Kulatěji a tak. Ale to není důležité. Důležité je, že kdyby Bořivoj nechal stolec tam kde byl, tak jsme dnes neměli problémy s Pražáky.


neděle 1. listopadu 2015

CZ 244466961

Na výstavě drobného zvířectva jsem v tombole vyhrál plakát krávy CZ 244466961, dobře stavěné to dceři býka Celebron RAD-171, jejíž vemeno bylo vzedmuto již šestou laktací. Protože kráva je velké zvíře, byl i plakát značně rozměrný. Když jsem jej v práci lepil na stěnu, byl jsem pro nedostatek přirozených končetin nucen přilepit si dlouhý pruh isolepy na nos, abych ji mohl pohodlně postupně odstřihávat. Při té příležitosti jsem zjistil, že toho času na lepící pásku užívaný lep nevábně páchne.