úterý 23. února 2010

R. - 2.díl

R. tam ale nestál celý den. V neurčitu se ocitl až v době, kdy se slunce začínalo vilně plazit po střechách okolních baráků a tak trochu se stydět před zvědavými pohledy. To bylo dost dlouho po tom, co R. zahájil den každodenním umíráním po noci strávené v objetí ptačího zpěvu. Pokaždé ta ranní agónie zabránila přechodu včerejška v zítřek a nechala R. zmítat se v sítích dneška. Něco z těch ranních výletů do světa rozkladu si odnášel s sebou v břiše do práce. Jeho práce spočívala v tom, že se vyhýbal lidem a vypínal telefony. Jeho zaměstnání pak v pábení. Růžovým snům dával modrá jména a abstraktním představám vymýšlel konkrétní osudy. Za zavřenými dveřmi, protože lidská přítomnost dokáže snadno "a" změnit v "nebo". A také z velkých papírů dělal malé. A z malých barevných obrázků velká bezbarvá slova. Život mezi slovy ho naučil mlčet. A z úcty ke smyslu slov začal nenávidět telefony. A obědy v kantýně. Slova zde smrděla stejně jako vzduch a byla řídká jako bramborová kaše. Chvíli poletovala místností, aby se pak s měkkým plesknutím zastavila o stěnu a spadla na podlahu, kde už nikomu nechyběla.
Ale teď už konečně stál pod zvrhlým sluncem, tváří v tvář andělovi. Pochyboval, že ho anděl vidí. Ani ne tak proto, že stejně pochyboval o všem. V tomhle případě prostě proto, že anděl vypadal slepý.

pondělí 22. února 2010

R. - 1.díl

Žil ve městě, které mělo minulost, na kterou bylo hrdé, budoucnost, ve kterou všichni doufali, ale přítomnost, o které všichni pochybovali. Historie se rozpadala před očima a budoucnost každý den krčila rameny: "Až zítra". R. se jako všichni ostatní stále pomaleji protloukal k tomu věčnému zítřku. Ani počasí se nesnažilo být nepředvídatelné. Tlaková níže se městu vždy včas ohlásila nasládlou vůní lepivou stejně jako podlahy v barech. V těch barech, které každý pátek nabízely přesvědčivější herecké výkony než městská divadla, která měla to jediné štěstí, že některým lidem stále připadalo, že je třeba být občas viděn alespoň o přestávce se sklenkou hnusného vína a divadelním programem v ruce. Kouření v barech a hospodách zatím stále ještě nebylo zakázáno a zvratky z chodníků smýval jen déšť. Lidé již dávno neuctívali velblouda a o přítomnosti mnichů ve svém středu neměli ani tušení. Poslední víra, která městu zůstala, byla víra v ošoupaného anděla. Ale i ten už dokázal upírat svůj zrak jen jedním směrem, a to ani ne k nebi, ale kamsi do neurčita. Někde v tom neurčitu, zhruba mezi špatnou kavárnou a optikou stál ten den R.

pátek 5. února 2010

Stín viny

Zóna bezbřehého neklidu se pokryla chladným sněhem
Po kterém kráčí spolu s liliemi po boku
Ten muž ve svém stínu, kterého tančící pes vyvolil

Davy igelitových tašek si nikdy nic nekladou za vinu
A ta zneuznána putuje světem od města k městu jako sirotek
Který po letech ztratil smysl, protože starci nemají rodiče

Ztřeštěné babočky a šílené třezalky povstávají okolo vykoupení
Hlučně umírajícího na dlažbě pod pukajícími kaštany
Jejichž sny o zvířátkách jsou plné dětí a špejlí