úterý 23. prosince 2008

Reklama

Nejlepší čajovna v Novém Boru
Bezbariérové sociální zařízení
U čaje nemusíte trpět hlady
Nebude Vás obtěžovat kouř z vodní dýmky
Ani puberťáci, kteří do čajovny chodí jen kvůli ní
V Palackého ulici

sobota 13. prosince 2008

Další příchod zimy do Sudet

Svítání jen pomalu odkrývá krajinu stydlivě zahalenou do tenké, téměř průsvitné bílé. Zatím ta bílá štípe a ptá se, proč nejsem na Klíči.

Vzestup a příslovečné zežloutnutí slunečního boha však dobytou zem despoticky svléká. Neurvale a vulgárně. Strhává s ní bezohledně kusy bílé řízy a Matce Zemi začínají téct slzy.


Nakonec chybí jen krkavci, jimž by z černých zobáků stékala černá krev na šedé plátno. Místo nich se nad sklárnami vznáší průhledný přízrak života ještě horšího než v továrně, života bez práce. Pak snad přiletí i krkavci.

pondělí 1. prosince 2008

Těžké severské sny IV.

Světla v soumraku (Aki Kaurismaki)

Starý dobrý komunista a alkoholik. Vše mu je nutno odpustit pro jeho nádherný rukopis, kterým obhajuje slabé. Slabé, kteří mají jen sny. A proto je nelítostný kapitalismus a sociální darwinismus drtí a snaží se je o sny připravit, aby je mohli bohatí prohrát v kartách.

neděle 30. listopadu 2008

Těžké severské sny III.

Tommyho peklo (Ove Raymond Gyldenas)

Nepotřebuju, aby v norském filmu byli trollové a hlavní hrdina se jmenoval Peer, ale tenhle sen není ani těžký ani severský.
Teenagerský film, který sice není úplnou komedií, nicméně sdělení také postrádá. Respektive se toho autor teenagerům snaží sdělit tolik, že mu nezbývá než klouzat po povrchu koule slepené z luteránství, islámu, anarchismu, homosexuality, problémů svobodných matek a kdovíčeho ještě. Lepidlem je sex a láska, nebo aspoň to, co se tím běžně rozumí. Luteránský podklad se manifestuje jen odmítáním předmanželského sexu, islám je ilustrován ramadánem, atd. Aby vše bylo teenagerům jasné, je film přeplněn přímočarými symboly, které bijí do očí, nicméně díky svému nahromadění ztrácejí význam.
Tolik o obsahu. Forma je také podivným slepencem snad dobrého úmyslu a určitě jisté podbízivosti. Nejen, že kamera je klasicky na stativu, nikoli v ruce, jako u předchozích dvou filmů, a zrnitost a barevnost připomíná spíše American Pie než těžký sen, což ovšem nemusí být chyba, může jít jen o mé předsudky, ale paradoxně tento film také ukazuje, že Dogma mělo svůj smysl. Jeho naprosté odmítnutí pak vede k přeplnění filmu soudobou málo kvalitní pop-music, která se bohužel rytmicky míjí s dějem. Film tak drkotá žebřiňákovitě kupředu a každou chvíli sebou cukne, takže tvůrce ani nemůže po jeho povrchu klouzat, ale spíš jen klopýtá a snaží se neupadnout.
Ale možná že nemám pravdu.

sobota 29. listopadu 2008

Těžké severské sny II.

Bratři (Susanne Bier)
Tentokráte dánská bibliáda.
Trochu z Kaina a Ábela. Trochu z Ezaua a Jákoba.
Ale v Dánsku není zlo a dobro dáno předem. Není zlo a dobro. Jen události nespravedlivě experimentující s charaktery.

středa 26. listopadu 2008

Těžké severské sny I.

Ukrutně šťastni (Henrik Ruben Genz)
Jižní Jutsko, kraj utajený i většině Dánů. Blata a nemocné krávy. Kulisy tísnivější než Hamletův Kronborg.
Kafkovské téma. Příchod na Zámek, nebo odchod z Kodaně. Oba začátky mají stejný konec. Znamenaný propadá pískem ke způsobu života v paralelním vesmíru. Nemusí vybírat, karty jsou rozdány.

sobota 1. listopadu 2008

Pokušení

V noci
Cestou z práce
Když ani tma není tmavá
A svět se ztrácí ve věcech
Vyrobených z vlhkého světla
Které nás nutí pochybovat

pátek 31. října 2008

Zmizelí sousedé

Stmívá se teď brzy a proto trávím hodně času potmě. Vlastně to není tak úplně pravda. Já jsem ve svém osvětleném skleníku a tma je všude okolo, tam venku. Vlastně ani už nevím, jestli opravdu to "venku" existuje. Proto jsem si sedl na okno a chtěl se na "venku" zeptat svých sousedů, jejichž řeč jsem se tento rok zkoušel naučit. Ale slyšel jsem jen ticho. A vlastně to snad bylo dobře. Už mnohokrát jsem totiž na jaře a v létě propadal beznaději, když mi všichni zněli jako sýkorka.

úterý 28. října 2008

Státní svátek

Dnes je státní svátek. To znamená, že se nejde do práce, na obloze leží šedivá deka a kontinuálně prší. Taky je to poslední den mé služby na úklid. Totiž, v domě je šest bytů a jejich obyvatelé se střídají v úklidu společných prostor, včetně okolí domu. Teď je řada na mně. A já si na dnešek nechal to okolí domu. Což znamená posbírat vajgly a kondomy. V dešti. Na státní svátek.

středa 24. září 2008

ATARI 800 XE

Tehdy obaly na "vnitřnosti" počítačů nebyly pouhé krabice, které měly něco držet pohromadě a chránit to před prachem. Byly to doby, kdy každý typ počítače byl esteticky plnohodnotným jedincem. Výrobci klávesnic se nebáli experimentovat a designéři neváhali s použitím reliéfního písma. Byly to doby, kdy 64 kB RAM nám připadalo docela dost a nahrávání programů z kazetového magnetofonu bylo moderní, nikoli muzeální. Byly to doby, kdy diskety byly jen pro fajnové lidi a tak se vymyslelo TURBO, aby to nahrávání z magnetofonu netrvalo desítky minut, ale minuty. A býval to adrenalin, když jsme čekali, kdy se nahrávání z cizí kazety přeruší, přestože jsme na magnetofonu téměř leželi. Byly to doby, kdy Microsoft byl znám leda tak v souvislosti s hrou River Raid, a kdy se zdály konce třídních bojů mezi Atari a Sinclairem v nedohlednu. A kdy nám stroje se jmény jako Schneider nebo Sharp, jejichž vzhled jsme znali z katalogů, připadaly jako záhadní exoti. Myši sloužily jen ke strašení spolužaček, zato jsme měli "Zábavné klacíky" a místo monitorů nám stačily staré černobílé televize.
No, možná to tak úplně nebylo, ale tak nějak si to pamatuji.

úterý 23. září 2008

Už je to tady!

Ranní mlhy už jsou husté jako hleny opilců odplivujících si za svítání před hospodou, ve které usnuli krátce po půlnoci. Lepí se na tělo a pronikají nejen skrz hrubší a hrubší oblečení, ale i přes kůži do útrob, které potahují pavučinou strachu. Z pozdně letních vůní se stalo tíživé kadidlo studených, prázdných, a močí a plísní zvlhlých domovů bezejmenných literárních mrzáků. A svět uniká do šedé neurčitosti neznáma.

pondělí 22. září 2008

Podzim a Darina

Po víkendu stráveném v práci a skoro bez jídla mě ráno Google informoval svým novým motivem o prvním podzimním dni. Nějak mi přišlo líto, že jsem kvůli práci a její následné kompenzaci přišel o okamžik, kdy podzimní vítr z holých polí ze Sudet definitivně odfoukl babí léto na jih za vlaštovkami. A tak, abych zachytil aspoň něco z toho prvního dne barevných změn, šel jsem dnes domů pěšky. Přes Radbuzu zpěněnou v tišinách, mezi zahrádkami měšťanů v teplákách s molitanem v kapsách přišitých na kolena, okolo hnisajících heren a podél tramvajového pásu. Ve výloze květinářství jsem se dozvěděl, že má svátek Darina. Darina byla holka, se kterou jsem chodil do mateřské školy, možná i do první třídy základní školy, dál už určitě ne. Vlastně jsme se ani neznali, jen jsme věděli, že existujeme. Jen z doslechu vím, že někdy (v tom věku, kdy se takové věci dělávají), byla třídní Miss. Párkrát jsem ji viděl jet na koni. No a pak už vím jen to, že umřela. Když mi bylo asi dvacet. Ne při autonehodě, ne na předávkování drogami, ani sebevražda to nebyla. Karcinom tlustého střeva, nejspíš hereditární. Otevřeli a zavřeli, pak už jen umírala. Myslím, že byla první.

pátek 19. září 2008

Uzený čtvrtek

Senecký rybník je bez lidí čistý i bez labutí sněhobílé záře. Oheň dnes ladí s vodou. A kouř štípe do očí a jeho vůně připomíná dny, kdy nám ruce voněly podzimní hlínou z her na strništích. A vítr studí svěže jako na severu.

Dnes mám trochu kocovinu a stále mám na sobě šaty od ohně. Dlouho je nedám vyprat, stále voní svobodou a uzeným. Lidé v tramvaji krčí nos a já jsem i proto štastný.

čtvrtek 11. září 2008

Září

Woody Allen natočil film Září. Ten film je smutný. A já nechápu proč. Snad v New Yorku vypadá září jinak. Tady je to nejkrásnější období roku. Den je dlouhý tak akorát, aby člověk nechodil do a z práce za tmy, ale zároveň aby mohl bez větší námahy vidět východ a západ slunce. Ranní mlhy ještě neobtěžují, jen dávají naději. Stíny jsou měkké, vzduch neřeže, nepálí ani nelepí. Světlo je zlaté a stromy si ještě drží pomalu se barvící listy. Komáři už to vzdali, ale kobylky a cvrčci nás pořád chrání před hlučným tichem.
Září je období, kdy se zdá, že život má smysl, kdy stojí za to žít. Alespoň dnes to tak vypadá.

úterý 9. září 2008

Crena ani

zmíněná dříve, ale v té době neviditelná, je dobře patrná zde. Zcela jistě by realita (pokud něco takového skutečně existuje) byla bývala romantičtější, kdyby pověsti o přítomnosti šibenice na Ortelu byly pravdivé.

sobota 6. září 2008

Klíčové události


Klíč je nejen entita geologická tvořící poměrně specifickou niku. Je to také posvátné místo, falický symbol Nového Boru a domov zapomenutých bohů. Proto, ač někteří na jeho vrchol v rámci tréninku vybíhají, já profánní přístup k tomuto reliktu bouřlivějších časů Země považuji za hrubou neomalenost. I strávení noci na jeho vrcholu by mělo být podmíněno pohanskou úctou a ochotou odevzdat se hoře na milost a nemilost. Ne snad kvůli enormní nadmořské výšce (jak je z odkazu patrno), ale kvůli tomu, že vrchol je holý a ostrý a člověk je na něm obklopen jen nebem, často jen ve společnosti Boha a sebe.

V první řadě je třeba při výstupu nespěchat, protože zpocené triko není k přenocování na větrném vrchu příliš vhodné. Navíc by staré bohy mohl urazit nedůstojný příchod do jejich chrámu, za což se mohou pomstít ne zcela fotogenickou oblačností při západu Slunce.

Následnou pokoru však jsou schopni odměnit počasím, které umožní noc nejen přežít, ale i prožít.


A to i navzdory tomu, že Nový Bor kdesi při zemi zůstává ve světě bohů nových, ve světě, kde spánek signalizuje rozsvícení světel.

Ve starém světě navíc vstává člověk s Bohem,

dříve než se zase oba světy spojí v jeden.

pátek 5. září 2008

Trest smrti, displej, UFO, břitvy a lakolit

Co je vlastně ten Ortel, na který Apikores Acher běhá? Jak patrno zde, je to znělcový lakolit vysoký 554 (m n. m.). To znamená, že při neovulkanické aktivitě byl vyzvednut podklad tvořený křemenným pískovcem ze svrchní křídy a v centru takto vzniklé kupy se nahromadilo magma. Pozdější erozí se tato vulkanická hornina obnažila.

Co se však na internetu ani v knižních turistických průvodcích nepíše je, že jej lze v krajině velmi snadno poznat: vypadá totiž jako
prdel vystrčená na Vyvítekoho.
(na této fotografii pořízené za běhání po rozbřesku však crena ani není vidět, protože je překryta stoupající mlhou)

V uvedeném odkazu je také zřejmá nejistota ohledně minulosti kopce jako popraviště. Instinktivně je "pro" samotný název vrchu, stejně jako evidentní vizuální efekt šibenice umístěné na jeho vrcholu, jestliže byl dříve kopec nezalesněn. "Proti" se zase jeví fakt, že je trochu z ruky a že je přece jen stoupání nahoru dost úmorné (proč by měl kdo šlapat takový krpál, když stejně tak dobře mohl umřít dole). Tento zdroj se zdá hovořit jasně, nicméně kniha dějin města Cvikov nazvaná "Cvikov 650 let" napsaná početným autorským kolektivem a vydaná v roce 2002 tuto větu "r. 1698 zde dala zákupská vrchnost, vévodkyně Toskánská, postavit novou šibenici" z uvedeného odkazu dále rozvádí takto: "Kde přesně stála se neví, protože dostupné prameny se o jejím umístění rozcházejí". Nejistota tedy zůstává.

Nicméně někteří mají jasno i na základě oněch nejasných pověstí. Tito lidé z Prahy totiž vědí o téměř každodenních nadpozemských úkazech, které však nikdo z místních nikdy neviděl. Za důkaz pak slouží i svědectví omladiny, která měla halucinace po LSD, nekvalitní displej digitálního fotoaparátu, ba dokonce i fakt, že záhadoložce "kupodivu" byla ukradena taška s mobilem a příslušenstvím k fotoaparátu, kterou zanechala na zadním sedadle auta zaparkovaného na lesní cestě. Bez použití Occamovy a Humeovy břitvy je pak zřejmé, že za to mohou ohniví mužíčci spolupracující s UFO.

středa 3. září 2008

Soumrak strojů


Až se Země zbaví nás a zůstane obydlená jen našimi artefakty nyní tiše bzučícími naší vůlí, budou moci bez naší vůle dále žít ve svém binárním světě bez otázek, nebo se také propadnou bažinou minulosti do zažloutlých vzpomínek, na které stejně nikdo nemá čas?

úterý 2. září 2008

Urbanistická industriální poetika


Město piva je protkáno vodou. Civilizace se však břehů štítí a ty žijí vlastním životem a jejich srdce tepe vlastním rytmem. Pálí po kopřivách a zachytává se u nich minulost unášená vodou. Pár zmatených chmelových rostlinek a sem tam brloh bezdomovců. A taky divné věci, které tu zapomněla celá jedna generace.

pondělí 1. září 2008

Shledávání

Každé takové shledání s lidským Bohem v přírodě ve mně vyvolává otázky po motivaci. Nakolik je v takovém artefaktu hraničícím s modlou přítomen Bůh? Jde o výtrysk jurodivosti oddaného věřícího, církevní zakázku, nebo dokonce jen o trest uložený hříšníkovi?

Vůl stará

Vstávám v 6.00. Totiž, vstávám, spíš se překuluji z postele na zem. Já vůl stará, co jsem si to zase vymyslel? Vypiju čaj, šťávu, sním pár švestek, natáhnu na sebe elasťáky, triko, šátek, ponožky, boty, do kapsy si dám toaletní papír a za pás si připnu mobil. Je moc pěkné ráno a moc hezky by se sedělo s kafem na balkóně. A tak bez kafe vybíhám a připadám si jak revmatická dřevěná loutka. Až tak po třech kilometrech tělo povolí a já začínám cítit dech lesa. Vbíhám do Údolí samoty a nemohu se dočkat zkoušky pravdy, toho snad skoro kolmého krpálu v Údolí vzdechů. Ale jo, jo, myslím na Benzin a dupu gravitaci po hlavě. Nahoře cítím, že se konečně začínám trochu potit a zrychluji. Přebíhám, já vůl stará, důležitou odbočku. Brzy mi to dochází, ale jsem příliš hrdý, abych se vracel. Však bude další. Ale žádná není, takže, já vůl stará, dobíhám až na silnici mezi Cvikovem a Sloupem. Chvíli to zkouším po ní, ale po chvíli zhnuseně přeskakuji ohradník a běžím po pastvině pro krávy podél silnice. Krávy snad ještě spí, tak mi adrenalin poskytuje jen vyhýbání se kravincům. Přidal jsem si tím dva kilometry, ale co, zase jsem díky tomu získal tohle táhlé stoupání a od nohou mi odstřikuje jiskřící rosa. A už jsem pod Ortelem. Nemyslím na tuhnoucí stehna a zadek a paradoxně doufám, že nebude moc hezký výhled, abych neměl záminku se nahoře zastavit. Vyskakuji na nejvyšší kámen, potlačuji vítězný výkřik, otáčím se, otírám si do trika pot z obličeje, protože mi už stéká do očí, a vyklusávám dolů. Trochu to bolí do kolen, jsem už starý pán. A pak už jen zpátky, uvolněně a vítězně. Po chvíli však přece jen začínám zrychlovat, abych těch 18 km stihl do hodiny a půl. Přesto ale při přeběhu pole pod Strážným neodolám a téměř v běhu střílím mobilem po rurální romantice, která má význam asi jen pro mě.

Domů si přináším rosu na botách, pot na triku a vůni borůvek. A snad i trochu hrdosti. Už mi těch 6.00 tolik nevadí.

neděle 31. srpna 2008

Kýč, no a co?

Místa, kde končí silnice nevalné kvality, mají šanci vonět tichem a obelhávat čas. Mívají hojivé účinky, i když se většinou v jejich historii skrývají osobní tragédie. Zejména na severu Čech. Jako třeba Nedvězí poblíž Dubé. Pár sudetských roubenek (a lužických hrázděných chalup), uvolněných při poválečném státem schváleném běsnění, žijících v symbióze s iracionálními ostrůvky opracovaných pískovcových skal vonících českým mořem, zádumčivě (a s jistým ironickým úšklebkem) naznačuje, kdo je královnou krásy lidové architektury v Čechách. A nad nimi se schovává "vrch", ve skutečnosti taková vyvýšeninka, která by se skoro dala schovat do kapsy, která ani není od chalup přes stromy vidět. Ale jako je tomu s nenápadností celého Nedvězí, tak i vyhlídka přes šípkové keře obrůstající jeho nejvyšší bod patří k nejkrásnějším v kraji. Ovšem, dorazíte-li až při západu Slunce, musíte se spokojit s takovým tak trošku kýčkem.

sobota 30. srpna 2008

Zelená

Sice byly šípky červené, trnky modré, vřes modrofialový, jeřabiny oranžové a jehličí a šišky spadané na zem hnědé, ale to všechno byly jen barevné skvrnky na zeleném plátně.

Zelená byla tráva, dost fotogenická ač pro Reflex nezajímavá.

Zelená byla i vrba, voda a žabinec pod Věžkou.

Zelené bylo vše okolo Dolanského mlýna.

A sluší se podotknout, že zelená byla chvílemi i turistická značka, kterou je v této podobě možné v českých zemích vídati už od roku 1916. Tři proužky, které jsou opomíjeným skvostem naší země.

pátek 29. srpna 2008

Foukání, pískání, brnkání a rachocení

Na plzeňské ulici Jiří Stivín se svým Triem doplněným vibrafonem Wolfganga Lackerschmida na Co Jazz System předvedl nejen profesionálně zvládnuté foukání do různých trubiček velikosti od píšťalky po saxofon, ale i zrale skromné ustoupení do pozadí ve prospěch svých spoluhráčů, kteří dokázali, že i v jazzové baskytaře je šťáva a z bicích může stříkat krev.
To Emil Viklický Trio bylo, i přes hostování Terje Venas a Štěpána Markoviče, spíše elegantním monolitem s výraznějším důrazem na společnou souhru. Učebnice modern jazzu.
A nakonec to rachocení Prosti Dumi, které však ve starém pánovi nedokázalo ohřát krev na balkánskou teplotu, snad díky zmlsanosti z balkánské sekce v Ostravě, snad díky pochybnostem o možnosti transfúze jižanské krve Plzeňákům (i když se stylově obléknou a přiberou do kapely jednoho Bulhara).

pondělí 25. srpna 2008

Rána (pl.)


Rána jsou období slabosti, nevolnosti, bolesti a smrti. Svou každodenností jsou větším prokletím než rány egyptské. Jejich nevyhnutelnost ubírá z krásy i předcházejícím večerům. Výjimkou jsou rána pozdního srpna a počátku září. To jsou rána, kdy se setkávají různé světy a Země vydává své poklady.

neděle 24. srpna 2008

Zinnowitz a divná věc


Plzeňské Náměstí Republiky je po poledni slyšet modern jazzem a cítit upocenými klobásami. Náhle však mírný závan babího větru dává zapomenout na klobásy a přináší svěžest Zinnowitz z dob NDR. Jemný bílý písek, drobné mušličky, vosy u pekaře, borový les hned za pláží, všudypřítomné budky proti větru.
V pizzerii o kus dál už není slyšet modern jazz. Není tu ani Zinnowitz. Jen Balkán v Čechách. Servírky s nešťastnýma středomořskýma nohama. Tempo hibernujícího jižana. Topící se vosa. Z reproduktorů tiše zní Highway to Hell od AC/DC ve swingové úpravě od Jazzkantine. Divná věc.

pátek 22. srpna 2008

Poslední koupání


Jen ve společnosti rybářů a labutí. Trochu to studí. Ale asi to tak má být. Aspoň by bylo hezké, kdyby to tak mělo být.

středa 20. srpna 2008

O mluvení


Dnes neběžím. Zato jdeme se synovcem na výlet do Samuelovy jeskyně. Hodně mluví. V lese je hodně lidí. Ti také hodně mluví. Mluví hlasitěji než les. Zbývají už jen vůně.

pondělí 18. srpna 2008

Po dlouhé době

Po dlouhé době běžím. Na svorský průsek. Asi 10 km. Vůně borového dřeva. A borůvek. A spousty dalších věcí. V půlce musím zastavit. Namlouvám si, že kvůli čurání.

Podvečerní plavání v Radvanci. Bez lidí a mezi břízkami. Nad nimi Strážný a Ortel. Zpátky na kole už skoro za stmívání. Vlaštovky na drátech. Vzpomínka na dětskou knížku o vlaštovkách. Byla v ní smrt.