sobota 25. března 1995

Země

Pod oblohou zkalenou lidskými slzami
Úpí stvořená Země a v hloubi zmítá se bolestí
Když Boží pot stéká do propastí pod skalami
Bičovanými hněvem uprchlých větrů zlých.

A pěst probuzených bůžků ze dna prázdnoty
Tříská do jejích boků pluhem zdrásaných
Trhají řetězy a drtí ji žhavými kameny
Po hřbetu dupou jí zvířata pralesní.

Dušena tmou strhnutou slovem "odejdi"
A narvanou do hrdla s pěnící krví
Třese se pod pálivými vesmíru doteky
A vzpínajícími se Titány v křečích posledních.

V pase jak slovo sevřená ostnitými řemeny
I šlehaná bičem má oči bez slzí
Pohozena ve tmě pod Slunce světla hradbami
Rozdává život ve slovech prokletých.

V praskajícím ledu tělo bez vlády
Týraná Země lidí z jejího dechu povstalých
"Ach Otče, je těžké žíti bez matky."
Šeptá ke světlu a ozývá se smích.

pátek 6. ledna 1995

Kdo?

Kdo vtiskl člověku do ruky kámen
Aby s ním bratry bil?
Kdo udělal člověka pánem
A dal mu tolik sil?
Kdo vzbudil člověka s ránem
A dal mu Zemi, aby se v ní ryl?
Kdo provedl člověka rájem
Který mu nepatřil?
Kdo vysušil člověku pramen
A nastavil mu týl?
Kdo vtiskl člověku do ruky kámen
Aby s ním bratry bil?
Byl to snad Ábel
Kdo ruce od krve si myl?