sobota 29. listopadu 2014

Zrod legendy o zániku johanitské komendy v Hohlen

Psal se rok dvanáctistý třetí, kdy preceptor Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského Meinhard, v den pátého výročí korunovace Přemysla I. Otakara  českým králem, vyrazil do divokého podhůří severní části království, aby při městečku Hohlen založil novou johanitskou komendu, jak byl přislíbil Přemysl velmistru řádu Geoffroyovi de Donjon a papeži Innocenci III. za zprostředkování potvrzení dědičného královského titulu. Preceptor uvedl do osiřelého statku na dohled od Hohlen, v místě dnes nazývaném Hospitz, komtura nové hohlenské johanitské komendy Friedricha s několika rytíři a řádovými i laickými bratry. Během dvaceti let bylo původní hospodářské stavení přestavěno a rozšířeno o konvent a špitál, který sloužil nejen bratrům, ale i laikům ze širokého okolí

Od roku třináctistého dvacátého šestého, roku kdy v čele komendy stanul komtur Hermann, v době kdy už král Jan přenechal království nenechavým rukám hrubých pánů, počala však upadat víra a mysl hohlenských johanitů i zatemnila se srdce jejich, která stále více toužila po marnostech světských a zapomínala na blaženost věčnou. Johanitští rytíři dokonce vyjížděli do okolí a jako lapkové přisvojovali sobě zboží patřící Vartenberkům nebo Ronovcům, ano i selské panny prznili a krky jim pak podřezávali, aby je udati nemohly. Bratři pečující o nemocné oddávali se čím dál častěji neřestem odporným a někdy i tak opilí byli, že celý den za nemocnými do špitálu dojíti nemohli.

Když pak psal se rok třináctistý šedesátý a první, i do tohoto kraje dorazila černá smrt. Již dlouho přicházely zprávy z Prahy a dalších měst o síle té rány, která brala rodičům děti a dětem rodiče, nešetříc nikoho a vylidňující města i vsi. Avšak ani tehdy neobrátila se zkažená srdce hohlenských johanitů zpět k Bohu, ale pokračovali tito v hanobení jeho svým životem plným neřesti a sužováním kraje hohlenského. V ten den uzavřela se obloha černými mraky, které jen místy trhány byly rudými drápy posla božího hněvu. A tehdy, pod černou oblohou, z níž stékal krvavý déšť, první zchvácení uléhali se zduřelými žlázami, které nad ránem praskaly a dávaly z těla vytékat tmavému hnisu, zatímco blouznící nemocní se zimničně třásli a jak do nich temný posel zatínal své drápy, jejich těla postupně černala, až rozum ztratili a vypustili ducha. A tehdy místní sedláci v čele s rychtářem přišli ke dveřím johanitského konventu, aby požádali bratry o zaopatření zemřelých. Dveře komendy však našli zavřené a pouze přes zeď jim komtur Joachim s těžkým jazykem oznámil, že se bratři uzavřeli před světem, aby u Boha modlením vymohli odvrácení morové rány, a že tedy ven vyjíti nemohou. I čekali sedláci pokorně tři dny, zatímco další a další umírali v bahně rozmoklých polí bez posledního pomazání a jejich těla na kusy trhali toulaví psi. Po třech dnech došla však rychtářovi trpělivost a nařídil několika podomkům dosud volně ležící mrtvá těla do velké jámy naházet a v ní poté oheň založit. Oheň ten, živený tukem mrtvých těl, dobytčat, ale i krys přiblíživších se příliš k okraji jámy, i olejem přilévaným do jámy z obecních zásob, planul celý měsíc, do doby kdy zemřel poslední čeledín se zduřelými žlázami a černým obličejem. Když už nebylo dalších nemocných ani umírajících, vypravili se lidé opět k bráně johanitské komendy, aby aspoň teď požehnal kaplan duším jejich zemřelých, jejichž popel už skoro zaplnil jámu s ohněm. Tentokrát však zůstali zdi tiché. Nikdo se neozval za zamčenou bránou, nikdo neodehnal sedláky od dávno již prázdného špitálu. A tak se vrátili ze vsi s několika žebříky, které svázali dohromady, aby dosáhly až na zeď, po které tři nejodvážnější přelezli na druhou stranu, aby spatřili obraz, který i po tom měsíci plném smrti, krve a ohně vehnal úzkost do srdcí jejich a sevřel jim hrdla ledovou hrůzou. Na dvoře, uvnitř konventu i ve špitále ležela těla johanitských rytířů, řádových bratrů i pomocných laiků, z jejichž zčernalých těl se už místy prodíraly kosti, na jejich tučných životech hodovaly krysy a oči z důlků vyklovávali krkavci.

Když se život vrátil do údů oněch tří odvážných, s křikem se vrhli zpět ke zdi a o překot lezli zpět, do světa, odkud už rmutný žnec s černou kápí a rudýma očima odešel. Rychtář, vyslechnuv jejich zděšené a zmatené svědectví, nařídil poté obklopiti zdi kláštera suchým větvovím a poté smolnými loučemi zapáliti a neustále oheň udržovati, dokud vše nelehne popelem. Po týdnu zůstal z celé komendy pouze za zdí stojící hřbitov s hřbitovní kaplí, který stojí v těch místech dodnes.




Převor Jan ze Zvířetic, byv dobře seznámen s celou událostí, rozhodl léta páně třináctistého šedesátého devátého o vymazání johanitské komendy v Hohlen z paměti lidstva, aby nevrhala stín na pověst řádu, i nechal záznamy o ní odstranit ze všech listin a knih. Poslední ze zmínek o existenci hohlenské komendy předal Vulkánu až dobrý otec Antonín Koniáš a od té doby není na světě žádné stopy po komendě Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského v Hohlen. Není však radno vstupovat na hřbitov či do hřbitovní kaple v Hospitz o půlnoci, kterou končí den sv. Jana. Již několik odvážlivců zde totiž spatřilo v hodinu, kdy se světem se loučí sv. Jan Křtitel, bloudit po hřbitově postavy v kápích, které hledají hrob pro své spočinutí, které jim bylo rychtářem odepřeno. Ano, jde o duše johanitů, kterým zpod kápí bledě do půlnoční tmy prosvítají ohlodané lebky s prázdnými očními důlky. Praví se, že kdo tyto prokleté rytíře a špitálníky spatří, brzy zešílí a zemře.


Tak Michal Tietze, rychtář Hohlen, zabloudil léta páně šestnáctistého osmdesátého při návratu z Lipé o půlnoci na hřbitov v Hospitz, kde spatřil samotného již staletí mrtvého johanitského komtura s krysou v prázdném očním důlku, kterak bezcílně bloumá po hřbitově. V pomatení smyslů z toho hrůzného vidění se pak postavil do čela selského povstání a ještě téhož roku byl popraven, zanechav po sobě osm hladovějících dětí. A ještě později, v dobách kdy Bůh již opuštěn lidmi jest, gymnasiální učitel Jiří Otoniel využil pohostinství místního faráře a po sváteční mši přenocoval v nově opravené hřbitovní kapli. O půlnoci jej vzbudil podivný zvuk, který nebyl slyšet. Otoniel si uvědomil, že ve skutečnosti slyší nepřítomnost zvuku, jako kdyby jej cosi vysávalo a zůstávala po něm jen prázdnota. Uposlechnuv pobízení své zpytácké duše vyhlédl gymnasiální učitel ze dveří kapličky a jeho srdce se naplnilo děsem, když shledal, že přímo proti němu stojí johanitský rytíř, na jehož kápi byly skvrny od bubonického hnisu a krkavec mu z lebky rval oční bulvu. Otoniel byl nalezen až o tři dny později v polích při bývalé císařské silnici, odkud byl odvezen do lipského špitálu, kde magistrům medicíny vyjevil, že se mýlí euklidovská i neeuklidovská geometrie, že přímka má tři konce a osm úhlů, vesmír neexistuje, a nakonec i to, že přede dvěma dny Koperníkův blud zjevně proklel, ačkoli předtím v soustavu sluneční věřiti náchylen byl. Potom se vrhnul z okna a nikdo jej neviděl na zem dopadnout. V těle nehmotném je stále uvězněn ve svém pádu a nedojde pokoje, dokud poslední velký převor nevyjeví světu pravdu o johanitské komendě v Hohlen.

pátek 21. listopadu 2014

Praha před 30 lety

tak nějak, asi, jakoby
(najdi 20 rozdílů)














úterý 18. listopadu 2014

Z Čech až na opravdový konec světa 28 - Braga 3 - Bom Jesus do Monte

Ona nakonec nejdůležitější sakrální stavba se nachází v podstatě až mimo město, na kopci nad Bragou. Už ve 14. století tu stála kaple Svatého Kříže, která se přestavovala v 15. a 16. století, pak se v 17. století na jejím místě postavil poutní kostel dedikovaný již „Dobrému Ježíši“. Ale i ten zbourali a nakonec jej na přelomu 18. a 19. století nahradili neoklasicistní stavbou. Tak vlastně nevím, jak to s tou proklamovanou konzervativností Bražanů bylo, když museli mít každé století nový kostel.
Je-li kostel tak vysoko, je samozřejmě třeba se k němu nejprve nějak dostat. Skutečně oddaní poutníci tak činí po kolenou, lidé držící prst na tepu doby vyjedou nahoru lanovkou. Družina pana Pulgara pohybující se v nudné šedé zóně zvolila střední cestu a vystoupala po trojdílném schodišti pěšky, i když ne po kolenou.
První část schodiště vede lesem a v jeho ohybech kaple porostlé v mechem skrývají ve svém šeru terakotové zhmotnění utrpení Krista, které pomáhají lépe snášet přilehlé astronomické fontánky. Další část schodiště je už vystavena přímému slunečnímu světlu a z dálky upoutává svým periodickým cik-cak uspořádáním. Věnována je pěti smyslům, které zpodobňují přítomné fontánky (v tomhle případě jde tedy o alegorii zraku, nikoli Madonu ronící slzy). Není bez zajímavosti, že za stavbou této nejmonumentálnější části poutní cesty stál nejmenší arcibiskup všech zemí a dob. Krátká třetí část schodiště je zase alegorií na Víru, Lásku a Naději.














Vyrazí-li poutník na svou cestu do kopce již za časných hodin, může pak ve svém zbožném osamění na samém vrcholu spatřit světici hrozící tomu zkaženému městu v údolí, které se odvrátilo od těchto hodnot a místo nich se stalo posedlé stavbou silničních podjezdů, které nechápe člověk, mapy ani navigace. A snad může pak jejímu hněvu i porozumět.

pondělí 17. listopadu 2014

Z Čech až na opravdový konec světa 27 - Braga 2

Ano, jak napsal Václav Šašek z Bířkova, v Braze sídlí a sídlil arcibiskup. Už dávno. Tak dávno, že už od začátku 12. století se arcibiskupové z Bragy hádali s arcibiskupy ze Santiago de Compostela, Tarragony a Toleda. A nejen hádali, jednou třeba arcibiskup ze Santiago de Compostela vyslal loupežnou výpravu do Bragy, aby tam uloupila všechny cenné svaté ostatky a zabránila tak Braze stát se poutním místem. Jak nakonec Braga ten akutní deficit relikvií vyřešila, to jsem se nedozvěděl, každopádně se nakonec stala něčím jako hlavním náboženským městem Portugalska. A díky tomu se ještě teď mezi sebou občas pohádají občané Bragy a Guimaraese, který je jen co by kamenem dohodil. Po staletí je totiž baví přít se o to, jestli je důležitější být kolébkou portugalské státnosti a prvním hlavním městem Portugalska, nebo být duchovním centrem země.
Po pravdě řečeno, dal bych spíš za pravdu guimaraesským. Ne snad kvůli významu města, ale kvůli tomu, že mi Braga přišla nezajímavá, prázdná a ošklivá. Snad je to tou po staletí přeháněnou konzervativní až reakcionářskou politikou, která byla následována „reakcí na reakci“. Právě tady generál Gomes da Costa apeloval „na všechny čestné a vznešené občany“, aby svrhli demokratický režim, což ve svých důsledcích vedlo k nástupu Salazara. A když v roce 1974 Salazarův režim padl, arcibiskup z Bragy podněcoval rozvášněný dav k útokům na levičáky. Ale od té doby jako by se Braga za ten svůj konzervatismus styděla a snažila se flanďáckou minulost přebít modernistickou komercionalizací. Takže se sakrální architektura prolíná s pokusy o vybudování bulvárů, dopravních tepen a podzemních parkovišť, na kterou však zejména tady na severu už nezbývá dost peněz, takže se už v těsné blízkosti centra město začíná hroutit a jako Saturn požírá své vlastní děti, které raději utíkají do všech směrů, i když jsou pak všude nešťastné. Ale je třeba říct, že rozčarování začíná už u té sakrální architektury. A nejlepším případem je hned . Na místě původní mešity postavená románská stavba prošla tak výraznými a podivně zkombinovanými přestavbami gotickými, renesančními a barokními (samozřejmě s manuelskými prvky, jak jinak), že je to teď celé takové divné. A platí to snad o všech kostelích a dokonce i o palácích. A asi tak nějak o celé Braze. Všechno je tu podivně vyprázdněné. Jako kdyby katedrálu opustil Bůh a zůstaly z ní jenom kameny a zlato. A ještě ke všemu se v ní nesmí fotit. Vlastně se tu skoro nikde nesmí fotit. A tak nakonec nejopravdovější částí Bragy zůstávají ty bolestně umírající obyčejné domy.








sobota 15. listopadu 2014

Z Čech až na opravdový konec světa 26 - Braga 1

"Z Lanhosy do Bragy jsou dvě míle. Je to město s hradem, v horách, a sv. Jakub je prý od něho vzdálen nedlouhých třicet mil. V Braze má své sídlo portugalský arcibiskup. Stromy, které nesou rajské ovoce, pomeranče, citrony a granátová jablka, a také rozmanité jiné druhy a rostliny, předtím nikdy v takovém množství ode mne neviděné, jsme spatřili u tohoto města. Hradby jsou tu porostlé břečťanem.


… V Braze jsme zastihli portugalského krále. Přijal pana Lva a celou jeho družinu s poctami. Náš pán totiž přinesl králi list od jeho sestry, císařovy manželky, psaný její vlastní rukou. Zůstali jsme tam týden.
Když jsme se před odchodem loučili, mluvil král s panem Lvem velmi laskavě, a to napřed sám a potom skrze tlumočníka. Řekl mu tato slova:
„Vidím, že pocházíš z rodu velmi vznešeného, a proto tě prosím, abys našemu království a nám prokázal čest a požádal o cokoli, co by se ti zalíbilo. Bude ti to dáno.“
Když to náš pán slyšel, uctivě mu poděkoval za poctu a laskavost jemu prokázanou a poprosil krále, aby mu dal dva mouřeníny. Této žádosti byl přítomen králův bratr, a když ji slyšel, dal se do smíchu a řekl:
„To, co žádáš, příteli, nemá žádnou cenu. Požádej o něco většího a čestnějšího, než jsou tito mouřeníni! Ale když po nich tak toužíš, přijmi ode mne, prosím tento třetí dar, totiž opici, a vrať se do vlasti, takto znamenitě obdarován! Patrně,“ zeptal se, „ve vaší zemi nemáte mouřenínů ani opic, že si jich žádáš přede všemi jinými věcmi?“
A když pan Lev odpověděl, že jest je u nás viděti zřídka, vévoda řekl:
„Zato však u nás je takových věcí hojnost. Zde král, můj bratr, má v Africe tři města a posílá do té země každý rok vojsko. A z žádné takové výpravy, ani sebemenší, se nevracejí s prázdnou, nýbrž přivádějí s sebou na sto tisíc mouřenínů všeho věku a pohlaví. Neboť takový je zde zvyk, že na trh s černochy přicházejí lidé z jiných zemí a skupují je. Král pak má z tržby za ně větší užitek než z daní celého království. Neboť i malý černoch stojí dvanáct nebo třináct zlatých portugalských peněz, větší však je mnohem dražší.“
Mají pak takový obyčej, že, získá-li někdo mouřenína silného a práce schopného, dá ho pokřtíti a neprodá ho ani nezcizí, leda že by ho dal příteli darem. Dokud však není pokřtěn, má možnost prodati ho, zač chce.
Když jsme odešli z královského paláce, král poslal panu Lvovi do hospody dva krásné koně, jimž tam říkají janetty a jimž v rychlosti a v křepkosti rovné sotva plodí která křesťanská země, a všechno v hospodě za nás zaplatil."