pondělí 28. října 2013

Den hanby

Předevčírem byl opět marný můj předem ztracený pokus o restauraci Českého království, a tak jsem Den hanby, jako ostatně již tradičně, zahájil úklidem. Ráno, které se ještě nerozhodně halilo do mlhy, jsem strávil na chodbě s koštětem, košťátkem, lopatkou, kýblem, hadrem, vodou a Mr. Properem. Již při snídani jsem neopomněl naplnit své nové předsevzetí a vyřadil jsem z jídelníčku mléko. V duchu tradice nutně musela následovat cesta do práce, kde mě přivítalo důstojné a konejšivé ticho, tolik odlišné od kruté válečné vřavy všedních dnů. Můj neznámý společník procházející od doby "Otevření" zdmi suterénu ani dnes nepropadl neduhu halasných projevů života po životě a nechal mě v klidu vyřizovat si účty s chirurgy, zejména těmi, kteří používají slova "věda" a "sofistikovaný", a to snad už jednou pro vždy. Bramboračka, kterou jsem zase udělal podle oka, i když mi to mnozí vyčítají. A potom káva, z rozmařilosti ochucená Pradědem. A pak, pak Slunce. Neuvěřitelně vlídné Slunce putující po nejmodřeji modré obloze, z níž se na zem ve fotograficky zlatém světle snášely drolící se listy dubů. Možná je tohle nejkrásnější den z celého roku, kterým zní Monteverdiho Madrigaly, škoda jen, že připadl zrovna na Den hanby.

úterý 15. října 2013

Fichtenbach - Rota

Jdeme a jdeme. Přes hory a důl. Přes jezírka a kuželkářskou dráhu skrytou ve křoví. A zámeček, který uprostřed pustiny zešílel a rozpadnul se. Jdeme, protože hledáme Fichtenbach. Hledáme sklárny a mlýny. Někde tady byly. Byly a žily, než je postupně zničily Benešovy dekrety, železná opona a kopřivy. Zůstala rota. Jdeme dovnitř, nevím proč. A nevím, koho to napadlo. V šeru a prachu až příliš ožívá minulost a to, co se nikdy nestalo. První setkání se smrtelným hříchem vhání do uší krev. Jdeme od dveří ke dveřím a snažíme se neslyšet cizí zvuky. Snažíme se nemyslet na vlastní pošetilost. Příběh ještě neskončil. On je někde venku a hledá.


pondělí 14. října 2013

Mnichovanství

Už bylo řečeno, že není Mnichov jako Mnichov. Ale kromě toho je taky Mnichov, co není jako ten Mnichov co není jako Mnichov. A v tomhle Mnichově, tady toho mají. Tak třeba kříž, o kterém se říká, že je smírčí, ale B-hví. Každopádně ho sem přinesli odjinud, asi aby to za ním jinému kříži více slušelo. Pak tu také mají svatého, jehož víra byla tak slabá, že mu museli nad hlavu postavit střechu, aby na něj nepršelo. A taky hřbitov bohů s ulámanými křídly. Někteří ale vypadají, jako kdyby si jenom odskočili do křoví. Většina jich kouká na kostel sv. Petra a Pavla, stejně jako já. Máme ale smůlu, dovnitř se dá mříží jen prostrčit objektiv. Za ní je i krypta s kostnicí a ostatky francouzských vojáků. Největším mnichovanstvím je ale ta věc před radnicí. Výjimečně zachovaný pranýř, na kterém místo necudné doroty stojí květináč cudně zakrývající železná pouta.







Je také tajemstvím zamčeným v minulosti, jak se sv. Petr ocitnul na vystrkově před dosluhujícím domkem. Nevím, jestli ho tam do vyhnanství poslal Pavel, ale každopádně bych ho asi nechtěl před svým domem. Sice má vlasy jako slušný člověk, ale zneklidňovalo by mě, že je ke mně stále otočen zády. Navíc by mi dozajista nedala spát otázka, co je to vlastně za knihu, kterou povinně jeho sochy držívají v ruce. Podle tradice by to mělo být Evangelium. To je ovšem málo pravděpodobné, protože přinejmenším kanonická evangelia byla nejspíše napsána až po jeho smrti. Jistě, socha nemusí zobrazovat Petra historického, dosud živého, ale Petra nebeského. Ovšem proč by pak měl ta evangelia číst, když zrovna on by měl nejlépe vědět, jak to tehdy bylo? Snad by mohl číst Tóru, ale vzhledem k jeho stáří odhadovanému z rysů obličeje je to též nepravděpodobné, protože v tomto věku už byl nejspíš biskupem a s Mojžíšovým odkazem naložil po svém. Nejpádnějším argumentem proti teoriím výše položeným je však sám fakt, že jde o knihu, nikoli o svitky, jak by odpovídalo době, kdy Petr chodil po Zemi. Snad tedy čte něco od Toma Robbinse a lituje svých skutků.


úterý 8. října 2013

Malé stopy Velkého Kropny - 11. Svaté ostatky 2


Jedna kompletní sada nehtů Velkého Kropny, která je od 23. listopadu 2001 uschována u Hlavsa Japko v krabičce od zápalek. Legenda praví, že je Velký Kropna zanechal u Japka, když si krátil čekání na přípravu misky čočky během návštěvy u svého Hlavsa stříháním nehtů. O zcela odlišném přístupu Liborovy matky a Japka k ostatkům Velkého Kropny svědčí fakt, že Hlavsa Japko se ke svému kousku Kropny nechová jako k modle, ale spíše jako k vědecko-vizuálně-literárnímu artefaktu, který nazval "Kropnova apoptóza aneb 20x6 dnů ze života Velkého Kropny".

sobota 5. října 2013

Malé stopy Velkého Kropny - 10. Svaté ostatky 1


Pramen vlasů z Kropnových postřižin. Pro pořízení fotodokumentace byl zapůjčen od Kropnovy matky, Kropnorodičky, která jej po celou dobu uchovávala ve svém škapulíři. Kropna sám ovšem tento projev její hluboké víry považuje za pošetilou pověru a hlasitě se mu chechtá.