sobota 24. prosince 2011

R. - 8.díl

Čekal. Na to byl zvyklý. Všude chodil moc brzo a pak stál a čekal. Někdy pozoroval ty, kteří nečekali, jindy se naopak snažil nikoho nevidět a přemítal, jestli by mohl vidět čas. Tak tomu bylo i teď. Stál, čekal a neviděl. Neviděna odbila půlnoc a Marnivost i Závist se musely vrátit do lapidária. Jejich slova nahromaděná před krbem se ještě chvíli škorpila, ale pak se za nimi rozběhla a naskákala do kabelky jako yorkshirský teriér. Konečně mohl vstoupit do prázdného krbu. Dovnitř musel vlézt po čtyřech, ale hned za vchodem se zase mohl postavit. Nikde neviděl stěnu krbu a tak se vydal směrem, kde by měla být.
Postupně se stále více nořil do tmy. Brzy mu v láhvi nezbyla už ani jedna jiskřička toho zavilého vína. Tma zhoustla tak, že se už ani nedala krájet. A on poslepu vstoupil do kamene. Cítil tep srdce kamenných zdí, kterými teď procházel, jeho oschlé rty vysávaly staletou vodu z pórů pískovce, se kterým se mísily jeho vzpomínky. Některé se z něj oddrolovaly, ztrácel je a zůstávaly ve zdech sklepů s klenutými stropy, které dosud uchovávaly ozvěny toho, co nemělo být nikdy řečeno, toho po čem se předčasně platilo. Vzpomínkám kamenů rozuměl čím dál méně. A sobě také. Nevěděl, kdy se to stalo, ve kterém kameni. Až pozdě zjistil, že jeho vědomí se rozpadlo a vydalo se několika cestami a osudy zároveň. Zůstal sám ve stěně portálu mázhausu. Zase čekal.
Až po několika deštích a dnech bez slunce se sám zase našel. Klečel ve sloupu, na kterém stála pískovcová kopie královy oběti, která všechny zmátla svým rozloženým mozkem. Klečel a naslouchal stále ještě slyšitelnému nářku umírajících podruhů ve špitále svatého Martina. V jeho pórech ulpělo i něco voňavé mastnoty z tučných hus pečených v hostinci U Města Hamburku. Viděl i karosy vyjíždějící do Londýna, Chicaga, Smyrny a Bruselu. Denně se musel dívat, jak pan Brožík stárne, postupně zapomíná na dopisy od perského šáha a indického maharádži, a ztrácí radost i ze svého řádu i ze svého prvního automobilu. A taky cítil to, co cítil místo strachu Jan Sladký, když tudy naposledy šel. Cítil to a i vkleče pod tím podivným světcem si říkal: "Panebože, to byli opravdu tak pitomí?"

neděle 18. prosince 2011

pátek 16. prosince 2011

neděle 11. prosince 2011

Santini 01 - Kladruby










Naproti Úhlavce, která stále plyne, on stále stojí. Jako cudný obr se snaží skrýt za prořídlé křoviny. Z románsky přísného a strohého těla se v bezmezné oddanosti ke Královně zvedá nebeská klenba pohlcující osm stěn světa a nesoucí trojsmyslnou korunu. Z Benediktovy číše vytéká had, zatímco on stále kráčí za světlem. Ač je kostel plný hvězd, je to Slunce, kdo v něm kreslí gotické vzkazy přítomným i budoucím.

pondělí 5. prosince 2011

Žiletky

Zjišťuji, že pořád ještě existuje "venku". Svět přežil, i když se tak dusil tmou. Je strašně veliký. A ostrý. Vítr rozřezává kůži. Světlo je ostré jako žiletky. Z očí mi tečou slzy a ukrývám se do stínů.
 

čtvrtek 17. listopadu 2011

Atény na rozcestí mezi Evropou a ?

"... tací Řekové propadli nepopsatelnému duchovnímu úpadku, nic neumějí, církevním knihám, psaným starou řečtinou, nerozumějí - a přitom jsou nesnesitelně pyšní. Peněz, které mají, používají k vydržování lenošných mnichů, místo aby založili třeba jen jedinou malou školu." Václav Budovec z Budova, konec 16.stol.
Skoro před měsícem v Aténách. Ale to je celkem jedno. On je poslední dobou celý svět nějak píčou ke zdi. Do Atén se lítá přes Budapešť a aerolinky se už asi před dvěma lety rozhodly, že náramně ušetří na visačkách na kufry. Do poslední chvíle není úplně jisté, jestli se lidé, kterým ne tak úplně rozumím, uráčí přestat zhoršovat už tak dost špatné. Už podruhé tento rok toužím po nějakém tom krvavém pravicovém diktátorovi. Jak málo stačí ...
Čtu a čtu. Naštěstí vytrvali jen popeláři. Dlouhý autobus se prodírá v nesmyslných úhlech mezi horami odpadků. Večer je měkký až bavlněný. V moři střech žije jiný svět. Je také plný hran a špinavě bílý, ale aspoň v něm nejsou ty odpadky. Únavou jsem tak zpitomělý, že hraju ruskou ruletu s mořskými plody. Východ slunce v sobě nese stopy vzpomínek na zánik civilizace.
Ouzo a Vangelis se neodbytně vtírají na každém rohu. Řekové se tváří jakoby nic. A okolo nich se zatím rozpadá svět. Jenom pár starověkých ruin vzdoruje stařecké sešlosti okolního novověkého města. Diovi by z toho asi praskl čurák. Ale buď není, nebo se nechal pokřtít. Každopádně by se stejně nakonec zmohl jen na nějaké to poboření několika domů nebo rozdrcení jakési nesprávné oběti.
Želvám je to tak nějak jedno už od té doby, co se dozvěděly, že je Achilles stejně nedoběhne. Není divu, když to byl Řek. Aspoň že ten GIST je stále nesmírně půvabný nádor. Ale za to mohou spíš Japonci a Finové.

sobota 27. srpna 2011

pondělí 18. července 2011

Hodina mezi husou a čápem

Jsem přinucen mít volný víkend. Vstupuji do světa z odstínů zelené a nechávám tempranillo zbavit jej hran. Není to přece jenom tak. Ta stará chromá tlustá bába Annie už brzy umře a každou noc je třeba držet hlídku, aby svět neovládli slimáci. Ve světle lamp vilní hermafroditi na stuhu slizu zavěšují modrou kouli plnou děsu. Ale ta hodina nastává až další den. Začíná etymologickou křečí. Ne že bych nevěděl, co to je obrok a proč. Ale ty souvislosti Obroku a jeho kořenů mě bolí. A zbytek po hradu Čap sice není Čáp, ale stejně nevím, co to je. Minulost si pro sebe nechala všechno kromě všudypřítomného Jindřicha Berky z Dubé. Hodinový skok musí dřevěného válečníka přenést přes řadu roklí, kterým se tu říká doly. Je tu třeba Komáří důl sevřený Martinskými stěnami. A Husa sice vypadá jako husa, ale zase to není hrad. Dolů pak vede Kraví důl. Krávy v něm nejsou. Zato v něm voní řebříček a svízel.

pátek 1. července 2011

Mušky v umyvadle 4

Tak dnes tam nebyly. Jenomže těžko říct, jestli to má nějakou hodnotu. Sice jsem včera nečural do umyvadla, jenomže jsem také přišel do práce o hodinu později. Musel bych někde zjistit, jaký mají tyhle mušky cirkadiánní rytmus. Ale to asi nikde nenajdu, když ani nevím, co jsou zač. Budu na to muset přijít sám. Tak to abych teď zase čural do umyvadla. Přitom bych ani příští týden nemusel, protože paní Vágnerová má dovolenou.

čtvrtek 30. června 2011

Mušky v umyvadle 3

Byly tam, i přes to, že jsem den předtím všechny zabil. Nebylo to nic těžkého. Byly takové nějaké přiblblé. Prostě jen seděly a čekaly, až je prstem rozmáčknu. Pak jsem je všechny spláchl do výlevky. A dnes tam byly nové. Úplně stejně pitomé. Tak jsem je zabil, co s nimi. Ale co jestli ta jejich zblbělost souvisí s tou močí. Byl jsem teď nemocnej, tak bůhví co jsem čural. Hm, teď už nemocnej nejsem, tak by se to zítra mohlo porovnat. Jenomže já se dneska zapomněl vyčurat do umyvadla.

Mušky v umyvadle 2

Zase tam byly.

středa 29. června 2011

Mušky v umyvadle

Už třetí den po sobě jsem po příchodu do práce zjistil, že mi na stěnách umyvadla sedí mušky. Takové malé, ale přece jen trošku větší než drosophily a takové černější. Ale rozhodně zase ne tak velké, aby to byly mouchy. Divná věc, dřív tam nebývaly. Chápal bych, že tam jsou kvůli vlhku, když je teď takové horko, ale proč tam nebývaly minulá léta? Nebo že by to bylo tím, že čurám do umyvadla? Ale to dělávám už aspoň tři roky, i když teď častěji, protože nechci potkávat lidi na chodbě. A ty mušky tu jsou až teď. Snad že bych teď měl nějakou jinou moč? Jestli třeba nemám cukrovku. Asi bych si měl nechat udělat glukózový toleranční test. Anebo radši ne. Schválně jestli tam budou i zítra.

úterý 31. května 2011

R. - 7.díl

Věra Kmochová byla už paní v letech. Ale nikdo nevěděl v jakých. Byla tu první ze všech. Nikdo neznal ji, ale ona znala všechny, kteří se chtěli dostat dolů. Měla knír a břicho větší než prsa. Růžový rosol jen málo zakrývala modrá silonová pracovní zástěra. Hluboké podpaží mlaskalo a naplňovalo vzduch ve výtahu těžkou tropickou vlhkostí deštného pralesa. R. byl obklopen jejím příběhem, když pod jejím dohledem sjížděl dolů. Její příběh byl těžký a upocený, stejně jako ona sama. Příběh, který nešťastně začíná, nešťastně probíhá a nešťastně skončí. Příběh, který v tomhle městě žil každý, a který nikoho nezajímal. I R. raději hleděl ke konci pralesa, než za prchajícími událostmi příběhu cizího člověka.
Z výtahu bez dveří musel vyskočit za jízdy. Náhle se ocitl v labyrintu chodeb, jejichž stěny tonuly v šeru. Když do nich narazil, rozezněly se jako vitríny s láhvemi vína. Pro jistotu jednu z nich vyndal. Červená jiskra uvězněná mezi skleněnými stěnami mu ukazovala směr. Už dlouho neměl víno. Vybral si chodbu, ve které slábl zápach toalet. Žádné reggae, ska, ragga ani chuntalero. Jen šustění a svištění sukní milenek Poztrácených, které se mezi temnými stěnami rudě míhaly jako plameny ohně. Miloval oheň a vlající sukně. Se žhnoucím vínem v ruce procházel labyrintem chodeb, v jejichž temných zdech mizely s hlasitým výkřikem stíny sukní a zanechávaly po sobě jen ozvěnu syčící páry. Konečně došel na konec chodby, do komnaty s krbem, který byl pustý a prázdný. Před ním seděly dvě ženy, které ještě nepřestaly být dívkami. Ústa měly plná nezralých slov, která se příliš často opakovala a lekala se sebe sama. Některá ze slov byla tak nemocná, že se nedokázala prodrat mezi rty. Tehdy si ženy pomáhaly smíchem. Slova se mezitím hromadila před krbem a zabraňovala R. ve vstupu do jeho útrob.

sobota 30. dubna 2011

Pihel (Bühl)

Po letech na místech činu. Asi omylem. Hledal jsem rozpad reality a našel jsem minulost. Změnil se nejen Bühl od století čtrnáctého, ale i Pihel od osmdesátých let. Z té doby zůstává vůně opalovacího krému, kluzký povrch jílovitého břehu, rozhoupaný řetěz visící ze stromu na protější straně, strach ze šipek z hráze a občasný zápach stékající z přilehlých polí posílených chlévskou mrvou.
O kus dál sedí rybáři. I já tam kdysi seděl. Neměl jsem pivo, ale ani ryby. Ale měl jsem krásného fosforeskujícího policajta. A splávky vyrobené z balzy. A taky některé koupené. A olůvka. A krásnou krabičku na naviják. A asi jsem tehdy nevnímal svět mrtvých. Svět mrtvých, který se stále brání každoroční okázalé genitální manifestaci života. Mrtví nenávidí život a proto nenávidí smyslnost. V noci deformují roztoužené klíny a rozsévají ve svém světě obludné bradavice. Přes den sní o velké vzpouře pod krutým nebem.