neděle 26. prosince 2010

Skicy ze Španěl 8 - El Maestrazgo

Horský masív v jihovýchodní části Aragonie je poskládán z hnědé a černé barvy, hlubokých soutěsek a rozlehlých pánví, šedých kamenů a velkých měřítek. Co tu chybí, to jsou lidé, kteří si řekli, že se tu na to za ty peníze můžou vykašlat a nechali po sobě prázdné statky a rozpadající se zídky zemědělských teras.





sobota 25. prosince 2010

Skicy ze Španěl 7 - Mirambel


Comunidad autonóma: Aragón
Provincia: Teruel

S Mirambel je to těžké. Je se svými 131 obyvateli skrytá na úpatí hory San Cristóbal aragonského masívu El Maestrazgo téměř v pustině mimo hlavní cesty. A ty se jí vyhýbají i v historii, v níž lze na Mirambel narazit spíše náhodou. Jen tak mimochodem tu přespal Jakub I. Aragonský, když táhl na Morellu, aby z ní vyhnal Maury. A jen tak mimochodem se tu v dalších staletích odehrálo pár šarvátek mezi různými stranami, které samotná Mirambel sevřená do svých zdí nijak zvlášť nezajímala. A snad díky tomu nikomu nestála za to, aby ji pěkně po chlapsku, jak se sluší a patří, vydrancoval, rozvrátil, srovnal se zemí a kdoví co ještě. Takže tu pořád, jakoby zapomenutá, stojí. A okolo není nic. A nikde není nic. A zbyl jen Bůh. A katolická církev, samozřejmě. Totiž katolická, to jako ano, ale o to ani tak nejde. Spíš jde o to, že to je ta jejich "stará dobrá" církev. To je na ní důležité. Vždycky byla jejich a proto to tak musí zůstat. Vždyť jen ona chrání ten miniaturní kousek středověku za Portal de las Monjas před labyrintem světa, ze kterého sem jen tu a tam pronikne pár turistů, kteří však nejsou ničím než stíny z jakéhosi paralelního vesmíru. Paradoxně jen Iglesia de Santa Margarita tak trochu narušuje rustikální harmonii slepenou ze střepů minulosti, dřiny na nanicovatých horských polích a osudů zavržených pankartů počatých za humny v letních nocích .












čtvrtek 23. prosince 2010

Skicy ze Španěl 6 - Morella


Communidad autónoma: Valencia
Provincia: Castellón

Od úpatí kopce šplhá k hradu spleť uliček běžících nahoru a zase dolů. Je v nich ozvěna něčeho chudého a něčeho vznešeného. Něčeho, co se vznáší i nad maursky modrou kupolí sousedící se světci v portálu Basilica de Santa María la Mayor. A s tím, že El Cid, který možná přestavěl maurskou pevnost na vrcholu kopce 984 m n. m., si to tu někde rozdával ve službách Yusufa al-Mu'taman ibn Hud se Sanchem Aragonským. A pak, tam nahoře, ve spalující výhni otevřených prostranství hradu i v šeru kamenných místností, lze i po tolika staletích tušit, jak moc to mohlo bolet. Dnes už uličky v podhradí cizincům jen nabízejí sýry, víno z Riojy a jamón serrano.









pátek 17. prosince 2010

Skicy ze Španěl 5 - Z Barcelony do Morelly




Auto a rychle vyjet z města. Zatím se konečně chytá navigace. Od moře do hor. Nahoru a dolů. Zemí protkanou zídkami. A pak, ne že by to bylo nějak důležité, stojíme na nultém poledníku. V takové skoro pustině. V pustině z pláten romantických malířů z dob než všechno pokazil Monet. To je ta vymyšlená čára snad zvěčněná okolo celé zeměkoule? Vždyť jsme se jen mezi těmi olivovníky potřebovali vyčurat. A tak čurám na jeden keř protnutý tím poledníkem.

A dál a dál tou kamennou sítí, do které rolníci uzavřeli tuhle zemi. Až k poslednímu hřbetu nad Morellou. K tomu hřbetu, na kterém se k útoku na hrad připravují potomci obrů, které nedokázal v jejich pochodu z Kastilie do Valencie zastavit ani důmyslný rytíř don Quijote. A ze kterého již zlověstně shlížejí havrani mačkající se na ledabylém symbolu šibenice a hranice zároveň. (Bohužel odletěli, sotva jsem otevřel dveře).




úterý 14. prosince 2010

Dopis od syna

Milý tatínku,
dnes jsme v půl deváté ráno měli jet s tetou k ní na oční, aby mi vyšetřila zhoršení zraku. Ale ve čtvrt na devět volala, že s ní pojede i strejda (to je její manžel) a že pojedou také nakoupit do OBI a do Intersparu. A tak babička Milenka začala hledat papírek se seznamem věcí, aby jela nakupovat s náma. Papírek nenašla, ale stejně s náma jela. Nejprve jsme jeli na oční a bavili se o volbách. Babička Milenka zaškrtala kandidáty, kteří ji zdraví. Ty, kteří ji nezdraví, ty nevolila. Strejdův otec zase chce napsat do Novoborského měsíčníku dopis, že v radě přece nemůže být pan Nastič, když seděl, že je to přece hanba. Pak jsme zaparkovali a šli do ordinace. Teta má vlastní ordinaci v ambulantní části nemocnice. Ale ochranka na víkend zamkla dveře vedoucí do té chodby, kde je ordinace. Totiž, ony tam byly k proskleným kovovým dveřím přišroubované dva ohnuté kusy železa s dírou. A tou dírou byl provlečený visací zámek. Teta řekla, že to jsou debilové. A strejda řekl, že bychom mohli ten kus železa odšroubovat. Jedna matka odšroubovat šla, ale ta druhá moc držela. Tak šla teta hledat ty debily. Strejda to zkoušel dál. Pak zkoušel zase povolit šrouby u té druhé destičky. Neměli jsme s sebou nikdo nožík, protože skaut je jen Vítek, a ten byl doma. Tak mu babička Milenka půjčila průkazku skrývaného židovského dítěte, ale tou to nešlo, protože byla moc měkká. Pak se zase vrátil k těm matkám a najednou se mu to podařilo. Volali jsme tedy tetě, ať už debily nehledá, že už to máme. Ale ona řekla, že už debila našla a jde s ním k nám. Tak strejda zase začal šroubovat zpátky ty matky, ale šlo mu to blbě, protože ty šrouby na druhé straně lezly ven. Tak mi řekl, ať vlezu dovnitř a zevnitř je podržím. Tak jsem mu řekl, že je taky debil. A pak ten druhý debil přišel a strejdovi se to těsně předtím povedlo. On pak vytáhl nějaké klíče a strkal je do toho zámku. Pak řekl, že ten klíč asi nemá, že ani neví, kde ten klíč je, a že máme zkusit odšroubovat ten zámek. Tak ho strejda zase odšrouboval a šli jsme dál. Teta mě vyšetřila foukáním do očí a legračními brýlemi a svícením, zubař strejda zatím vedle vyšetřoval oči babičky Milenky, ona křičela dolu, nahoru a doprava a doleva, podle toho, na kterou stranu byly ty hrabičky. Pak taky teta vyšetřila strejdu. On má rohovku jako prase a pak taky dostal vynadáno, protože na ni poulil oči a měl z toho vysoký tlak. Jako v oku. Pak jsme jeli nakupovat. Já jsem šel se strejdou do OBI. On chtěl takový plechový čtvereček, aby na něj přišrouboval takové kolečko z umělé hmoty. Ale neměli to tam a pán s ošklivým znamínkem na spánku nám říkal, že takové věci nikdy neměli, ale že by to mohli mít u Karla. Tak jsme šli za ženskými do Intersparu.

neděle 12. prosince 2010

Uši pod hladinou

Ležím v napuštěné vaně a mám uši pod hladinou. Doléhá ke mně hukot lodního šroubu, pohyby prohýbajících se plátů oceli, skřípání kormidla a tlumené erupce vzdálené podmořské sopky. Zavírám vodu a nastává hlasité ticho. Tápu v něm a motám se na místě jako slepec bez holi. Postupně ale uklidňuji své smysly a koncentruji se na hledání severu a stop ve zvukové pustině. A mám ho. Slyším svoje srdce. Lépe než fonendoskopem. To by se možná dalo nějak využít. "Kardiologické vyšetření při společné koupeli". No, ale zase ono moc kardiologických pacientů nevypadá tak, že by se s nimi někdo chtěl mačkat ve vaně. A většina doktorů taky ne. Třeba ta baba z pracovního, fuj. Je to asi blbost. A voda už je dost studená.

sobota 11. prosince 2010

Kdo to byl?

Byl vysoký a statný. Pravděpodobně měl větší břicho, ale to nebylo přes bundokabát Bushman neurčité barvy buše vidět. Levou rukou se držel madla, v pravé svíral objemnou černou koženou kabelu s pevnými stěnami ve tvaru kvádru asi tak 30x30x50. Jako první mě napadl venkovský lékař. Ti mívali takové kufříky. Hm, jenže vlastně ne takovéhle. Spíš byly hnědé a průřez měly spíš pavézovitý než čtvercový až obdélníkový. A co by také dělal v pražském metru? A v jednadvacátém století? Takže ne. Takže co? Jeho zátylek mi nic určitého neříká, je sice kratší a silnější, ale to dnes nemusí znamenat, že je řezník. Kdo by dnes věřil Aristotelovi? Tak snad potulný patolog, který putuje světem po vzoru potulných rytířů. S nějakým vznešeným posláním. Sice nevím jakým, ale to mi nikdy nebylo jasné ani u těch rytířů. On teda ten jediný pitevní kufřík, který jsem v životě viděl, vypadal úplně jinak (měl tvar a velikost běžného úřednického kufříku a byl ze světle hnědého dřeva), ale třeba se vyrábí víc druhů. Třeba je tenhle nějaký luxusní, s nějakým extra vybavením. Do něj by se vešlo i pár nádob s formolem pro uložení odebraných vzorků. Hm, ale je to úplná kravina. To bude asi tím, že jsem vstával v půl páté ráno. Tak snad instalatér? Že by si do takového nóbl kufříku dal hasák, sikovky, klíče, témák a kdovíco? Jestlipak se ještě prodává medvědí lejno? Moc k tomu nesedí ten Bushman. A i ty šedé manžestráky vypadají jako nějaké lepší manžestráky. Ne teda že by si je jako instalatér nemohl dovolit, ale byl by idiot, kdyby v tom chodil do práce. A kdyby nešel do práce, proč by měl tu kabelu? Všichni instalatéři, které jsem viděl, byli ve špinavých hadrech a měli umělohmotné kufry na nářadí a v nich bordel. Ledaže by to byl instalatér, který nejde do práce a v té kabele má něco jiného než nářadí. Anebo by to mohl být cesťák s nějakými skleněnými věcmi a flakóny, které má vyrovnány v přihrádkách toho kufříku. Ale takový cesťák by patřil do klasičtějšího obleku a do První republiky. Ta kabela má zámek s číselným kódem. Teď tam má nastavené samé nuly. Teda aspoň na té straně, kterou vidím. A jak tak koukám na ten zámek, vidím, že má v porovnání s ostatními prsty nějak krátký malíček. Buď by ho mohl mít jenom krátký, nebo by mohl mít poslední článek amputovaný. Nebo ho má jen nějak víc pokrčený. Přijíždíme na Nádraží Holešovice, tak to nechávám plavat.

středa 8. prosince 2010

Skicy ze Španěl 4 - Barcelona 4


A dnes zase asi tak o století zpět. Z doby moderní do éry modernisme, kdy francouzské našeptávání s katalánským vlastenectvím a zbožným zanícením vedlo neklidného génia k hrdému výkřiku: "V přírodě neexistují žádné rovné linie". A protože příroda je v Barceloně zastoupena hlavně španělskými platany lemujícími nejen Passeig de Gracia, jsou jejich měkké barvy a postradatelné křivky zaklety ve zdech Casa Batlló, kde se za zkamenělými kostrami dinosaurů ve ztraceném rytmu míjejí páry v maskách kytovců sbírajících plankton mezi těly vlnících se hadů, i ve sloupech Casa Mila, které zadržují vlnobití šedé hory, jímž probleskuje vznešenost archaického blahobytu, kterým bezcílně plují chaluhy.
A dál, dál, dál nahodilé bloudění mezi střípky modernismu rozesetými po L´Eixample, kterou se Barcelona uvolněná ze starých hradeb zmocnila přilehlé Gracie. A pak přes Diagonálu až tam, kde Gaudí uzavřel novou smlouvu lidstva s Bohem a stejně jako Mojžíš dělal vše pro to, aby ji naplnil. Aby ztvárnil tu jeskyni vnitřního světa katolické zbožnosti s přírodním Bohem dávajícím krásám života vyrůstat na každém centimetru kamene. A poslušen Božích přikázání, byl Jeho ústy hovořícími o slávě Jeho a Svaté rodiny. Dokud ho tak pitomě nepřejela tramvaj. A tak dnes musí kameni svatost vdechovat jen stroje.
A o něco výš, ale v hlubinách věku mecenášů, na původně stavebních parcelách Eusebiho Güella se rozkládá v sobě propletená a cukrářsky barevná pohádková země, která zůstala bez krále i poddaných. A jen díky tomu zůstala v Říši pohádek a unikla světu rozvážejícímu malomocenství v drožkách nořících se do 21. století.









neděle 5. prosince 2010

Skicy ze Španěl 3 - Barcelona 3


A teď o pár set let dál. A o něco výš. Až na "Židovský kopec" Montjuic, na kterém snad staří Iberové sídlili, římští kolonisté konali obřady, Židé se přinejmenším pohřbívali, no a od dvacátého století je tu leccos. Od stadiónu přes zahrady až po ... Fundació Joan Miró, v níž se původně matematicky rozvržený svět postupně rozplývá ve freudovském snu, okatí ptáci víří v iberských jeskyních, symboly se rozlily v sytě barevné plochy, z ostře řezaných obrysů ženských těl se během let vyvinuly poztrácené cetky. Až nakonec zůstává harmonický pletenec skvrn a miniaturních zmutovaných zvířátek. A zavěšené měsíce vysmívající se pouštím všech barev. A hromada exkrementů za archetypální dvojicí vysmívající se kritikům.
O chvíli později a zas o něco níž, mezi Barcelonetou a Port Olimpic, hraje ryba fotbal. Nebo basket. Nebo volejbal. Ale to není to nejdivnější. Ani to, že nemá hlavu. Nebo má tak velkou pusu, nebo co. Nejdivnější na tom je, že si ti někdy tak pitomě vlastenečtí Katalánci tenhle Peix nechali ulovit Frankem Gehrym z USA.

čtvrtek 2. prosince 2010

Skicy ze Španěl 2 - Barcelona 2

Sladkou tmu bezvědomí opět ukončují motory. Řízené ráno začíná ve Starbucks. Radši. Tady by snad někdo měl mluvit anglicky. Rozeřvanými ulicemi se proplétají dívky na mopedech s bílými helmami a dlouhými ohony černých vlasů. Marně se snažím přijít na to, jak si půjčit kolo. Ve dne se La Rambla stává domovem pohyblivých soch a hor odpadků ještě křiklavějších než v noci, snad abychom nezapomněli, že to byl dříve jen potok plný splašků. A z Barri Gotic sice svítání vyhnalo plíživé stíny s lačnýma očima, ale mapa má stále o několik rozměrů méně než skutečnost, a tak se raději necháváme náhodně přepadat minulostí. Střepy ze zamrzlého času okolo Katedrály, tím mezi tím co zbylo z Pax Romana, a chuchvalci pouště v zakřiveném časoprostoru uliček El Call. Na druhé straně od La Rambla, v Barri Xinés, se stále v polosedě o zdi domů opírají zfetované kurvy.