sobota 3. listopadu 2018

Brzo na včera

Přítomnost je slepá jak starověcí poražení
A zítřek děsí svou touhou stát se včerejškem
Ve kterém je jen mlha a tma
Kterou nezastaví ani zimní slunovrat
Slunce už se vracet nehodlá
Ze msty nechá nás tu s posledním vratičem
Vykvetlým na konci října
Mám švindl v hlavě
A mísou se nikdy nestanu
Přesto je příliš brzo připojit se k pochodu
Svatých a zbraně odevzdat armádě mohelů
Když dosud neslyšel jsem hlas z hořícího keře
Řev motýla ani údery Nezrozeného
Neslyšel jsem dosud odpovědi na své otázky
Které jsem nepoložil a ani nikdy nepoložím

středa 20. června 2018

úterý 12. června 2018

Laboratory Apoptosis

Po odchodu mořských řas
Nastal čas Reichenbachův
Ranních červánků sloužících bohyni Éos
A gobelínů dcery Idmona z Kolofónu





















pátek 9. března 2018

When I'm 64

Ruce se mu chvějí. Jako by nestačilo, že jsou slabé. Přestávají mu patřit. Někdy až skoro překážejí. Jsou trochu fialové, snad z plíživě se blížícího večerního chladu. Aspoň jsou méně vidět stařecké skvrny na jejich hřbetu.

Z mlhy, do které se ztrácejí jeho slova, která už řekl, i která teprve říci chtěl, vynořují se přízraky děsící ztracenou minulostí.

Sedí před příliš nízkým špalkem a snaží se naštípat třísky. Hodně třísek, na celou zimu. Co kdyby po letech zase napadl sníh? Ale sekyrka si dělá s jeho chvějící se rukou co chce. Slunce zapadá a polínko je pořád celé. Vlastně už zapomněl, proč sedí v sadu se sekyrkou v ruce. Začíná mu být zima, ale už neví, co ten pocit znamená a jak s ním má naložit.

Mlha spolu s tmou unáší kývající se větve stromů do šedých hlubin skrytých jeho bludným očím. Z celého světa zůstal jen on a nízký špalek. I čas se vytratil. A nikdo pro něj nejde, aby ho odvedl zpátky domů. Zapomněli na něj stejně jako on zapomněl, že umírá.

Anebo možná nezapomněli. Možná to tak mělo být. Chladná a šedivá přišla mu říct, že už od nich dostala svolení, aby mohl přestat být zbytečný. Sekyrka mu vypadla z ruky. Na tváři cítil studené tlející listí, když si uvědomil, kolik účtů si nestačil vyřídit. Všechno to bylo tak dávno a uteklo to tak rychle. Proč?

neděle 14. ledna 2018

Zhoubce národů

byl spatřen na Karlově Týně, an z něho míří směrem východním do srdce národa českého, by jej vyhubil, jak z přirozenosti své ohavné s rozkoší činiti zvyklý jest:


„Salamandr, tvor podoby ještěrčí a hvězdovitými skvrnami zdobený, vylézá jen po vydatném dešti a za počasí parného se neukazuje. Má tělo tak studené, že jako led oheň uhasí, jakmile se ho jen dotkne. Sliz mléčný z úst mu tekoucí dovede z kůže lidské vlasy vyhladiti; místo jím zmočené pozbude svěží barvy své a zůstane na něm skvrna. Mezi všemi jedovatými tvory jsou salamandři nejzlomyslnější. Jiné zvíře jedovaté usmrcuje člověka jediného a hned nato zahyne, aniž ho země v sebe pojme – ale salamandr dovede vyhubiti národy, nemají-li se před ním na pozoru. Vleze-li na strom, otráví všecko ovoce jeho; kdo pojí ovoce takového, zemře mrazem; ba dotkne-li se mlok nohou dřeva, jímž se pak pec vytopí, otráví chléb v ní pečený; a spadne-li do studny, i vodu v jed promění. Nebezpečné zvíře toto však jest pokrmem jiným živočichům, jako např. vepřům; zdá se, že jed jeho u takových zvířat zhoubné moci své pozbývá. Kdyby co na tom bylo pravdy, co čaroději tvrdí, že totiž jednotlivých částí jeho těla s prospěchem proti požáru lze užiti, ježto jediným jest tvorem oheň hasícím, byl by zajisté Řím dávno podobný pokus učinil. Sextius vypravuje, že prý maso salamandra, jemuž byly vyňaty utroby a hlava i nohy uříznuty, bylo-li v medu uloženo, jest pokrmem dráždivým, ale popírá, že by oheň uhasiti dovedlo.“

Gaius Plinius Secundus: Naturalis historia
via
Dr. A. E. Brehm: Život zvířat (2. vydání). Díl III. Svazek třetí (Plazi, obojživelníci a ryby). Překlad Dr. Fr. Bayer. Nakladatelství J. Otto v Praze. 1902-1903?

úterý 2. ledna 2018

Kabinet dr. Vaniariho

Tak to "soon" už po téměř pěti letech nastalo

úterý 17. října 2017

Do Prahy a zase zpět 11 - Praha je prdel světa a Pražáci sou vidláci



A ani v tý Praze nebyli první. To byli ňáký Angláni, co tomu tady řikali Mulberry. A taky se tu tomu řikalo Hottentot. Sice sem nepochopil, jestli už před příchodem Čechů, nebo až po něm, ale když de vo Pražáky, tak proč ne? I v 19. století tu bylo jen asi 700 obyvatel, ale pak, když se Praze vyhnuly koleje, bylo vymalováno. Pražský hotentoti vyměnili Prahu za kus žvance (co jim taky zbejvalo) a odtáhli někam jinam. Hlavně do nedaleký Flatonie. To je teda jako dost tragický, když se někdo radši odstěhuje do města, co se menuje po prdech, než aby žil v Praze. V 20. století počet Pražáků klesl až na 25, přišli o poštu, obecní školu, veřejnou školu, asi i o nějaký ty obchody a hospodu.



Zato jim tu zůstal hřbitov, kde je víc mrtvejch, než v Praze živejch.









A kostel ve stylu americký "gotiky". A tak nějak vůbec stejnej, ale jinej.





A před kostelem parkoviště a takovej skoro open-air kulturák, kde se jednou za rok při Praha Festu tancuje polka a žerou kolaches.


No ale to by se to moc nerentovalo, kdyby se tu jen jednou za rok tancovala polka. A tak si v tomhle pražskym kulturáku určitě najde místo i pořádná Texan culture, vole. Jupí!