sobota 30. září 2017

Do Prahy a zase zpět 08 - Gruene

Ernst Gruene asi nebyl žádný princ. Byl to jen jeden z těch, co přišli do New Braunfels. Ale protože tam jeho rodině bylo trochu těsno, koupili si pozemek o kus dál a začali na něm pěstovat bavlnu. A tak vzniklo Gruene. Bavlna bejvala dobrej business, i když asi ne zrovna pohodovej job. A i s tim bavlnovým businessem v Gruene to šlo asi jen tak do dvacátejch let dvacátýho století, kdy bavlníkový plantáže v Gruene zmasakroval květopas bavlníkový (Anthonomus grandis), což je takovej brouk s dlouhym nosem. Možná to udělal ze msty, že se mu lidi kvůli tomu frňáku smáli. A pak ještě přišla Great Depression. To je zase taková jakoby Polednice, taky asi s velkým nosem. A pak 2. světová válka. A nová dálnice, která se Gruene elegantně vyhnula. A tak se v 50. letech Gruene přeměnilo v ghost town. Což bylo asi štěstí, protože aspoň nikoho nenapadlo nahradit původní dřevěné baráky Grueneovy rodiny něčím lepším, třeba mrakodrapy. A právě díky těm starým barákům Gruene nakonec zase obživlo. I když už jen jako předměstí New Braunfels. A i když se tam už místo bavlny pěstují turisté. Číslo 6 tu není, ale elektřiny ve vzduchu je i tady víc než dost. Voda je ještě výš. A pod ní se Texas otevírá dalšímu neznámému světu s velkými nosy. V noci se jejich hlasy odrážejí ode dna vodárny, i když se je praskání elektřiny snaží přehlušit.




pondělí 25. září 2017

Do Prahy a zase zpět 07 - New Braunfels

To, co je vidět z úsvitu ponořenýho do mlhy, připomíná Novou Anglii. Ale ve skutečnosti je to zase něco jako Nový Německo. Pohled z okna evokuje všechny vtipy o studenosti Germánů. A možná i horší věci.



Ale nic, kafe a cigárko aspoň trochu zažene vlezlou mlhu a odkryje město, který založil v roce 1845 Friedrich Wilhelm Carl Ludwig Georg Alfred Alexander Prinz zu Solms-Braunfels. I když má to jméno tak dlouhý, tak ten Fritz ve skutečnosti nebyl žádnej pořádnej princ, ale vlastně jen takový bezvýznamný princátko a bezzemek. Ale i tak tehdejším mravokárcům připadalo jeho manželství natolik morganatický, že se nakonec radši rozvedl. Což se mu buď hodně nevyplatilo, nebo naopak hodně vyplatilo. To bylo tak. Když tenhle rakouskej kavalerista z pověření Mainzer Adelsverein založil kolonii New Braunfels a pak se vrátil domů, aby se oženil, tentokrát už teda na úrovni, tak ta jeho nová úroveň mu po svatbě řekla, že do toho Vidlákova v Tramtárii s ním nepojede, a tak i jemu nezbylo nic jinýho než zůstat sedět doma na prdeli. Pokud se teda dá řikat třeba tomu, co dělá kavalerista například v prusko-rakouské válce v roce 1866, sezení na prdeli. Ale ona je ještě jedna, asi pravdivější historie o jeho návratu do Německa. On totiž normálně utekl, protože se celej ten německej texasskej podnik organizačně i finančně hroutil. Částečně snad kvůli Fritzově nedostatečnosti, částečně proto, že celá Mainzer Adelsverein byla plná šlechticů, který byli bez Židů v účetnictví i organizaci dost nahraný. No, každopádně v Tramtárii to po něm musel převzít Meusebach a prožít si všechny ty zmatený peripetie s pučisty, který ho dokonce chtěli pověsit. Ale tahle historie už pokračuje v minulosti.

Vlastně to asi nemá smysl. Nebo jo? Souvisí to nějak s ústřicovym barem, pekárnou, steak housem, butikem, vetešnictvím nebo cukrkandlovým holičstvím podél hlavních ulic v centru?








Nebo s tím, že i tady si rezavějící dědci pořizujou vedle sebe mnohem mladší a zachovalejší modely? A že to nakonec vypadá podobně jako kdekoli jinde?


Těžko říct. Jedno je ale jistý. Zlo nesídlí jen kdesi asi 30 mil na východ od Seattleu, schovává se i tady, ukrytý mezi všema těma holičema, pekařema a milejma slečnama z hotelový recepce.