Čekal. Na to byl zvyklý. Všude chodil moc brzo a pak stál a čekal. Někdy pozoroval ty, kteří nečekali, jindy se naopak snažil nikoho nevidět a přemítal, jestli by mohl vidět čas. Tak tomu bylo i teď. Stál, čekal a neviděl. Neviděna odbila půlnoc a Marnivost i Závist se musely vrátit do lapidária. Jejich slova nahromaděná před krbem se ještě chvíli škorpila, ale pak se za nimi rozběhla a naskákala do kabelky jako yorkshirský teriér. Konečně mohl vstoupit do prázdného krbu. Dovnitř musel vlézt po čtyřech, ale hned za vchodem se zase mohl postavit. Nikde neviděl stěnu krbu a tak se vydal směrem, kde by měla být.
Postupně se stále více nořil do tmy. Brzy mu v láhvi nezbyla už ani jedna jiskřička toho zavilého vína. Tma zhoustla tak, že se už ani nedala krájet. A on poslepu vstoupil do kamene. Cítil tep srdce kamenných zdí, kterými teď procházel, jeho oschlé rty vysávaly staletou vodu z pórů pískovce, se kterým se mísily jeho vzpomínky. Některé se z něj oddrolovaly, ztrácel je a zůstávaly ve zdech sklepů s klenutými stropy, které dosud uchovávaly ozvěny toho, co nemělo být nikdy řečeno, toho po čem se předčasně platilo. Vzpomínkám kamenů rozuměl čím dál méně. A sobě také. Nevěděl, kdy se to stalo, ve kterém kameni. Až pozdě zjistil, že jeho vědomí se rozpadlo a vydalo se několika cestami a osudy zároveň. Zůstal sám ve stěně portálu mázhausu. Zase čekal.
Až po několika deštích a dnech bez slunce se sám zase našel. Klečel ve sloupu, na kterém stála pískovcová kopie královy oběti, která všechny zmátla svým rozloženým mozkem. Klečel a naslouchal stále ještě slyšitelnému nářku umírajících podruhů ve špitále svatého Martina. V jeho pórech ulpělo i něco voňavé mastnoty z tučných hus pečených v hostinci U Města Hamburku. Viděl i karosy vyjíždějící do Londýna, Chicaga, Smyrny a Bruselu. Denně se musel dívat, jak pan Brožík stárne, postupně zapomíná na dopisy od perského šáha a indického maharádži, a ztrácí radost i ze svého řádu i ze svého prvního automobilu. A taky cítil to, co cítil místo strachu Jan Sladký, když tudy naposledy šel. Cítil to a i vkleče pod tím podivným světcem si říkal: "Panebože, to byli opravdu tak pitomí?"
Postupně se stále více nořil do tmy. Brzy mu v láhvi nezbyla už ani jedna jiskřička toho zavilého vína. Tma zhoustla tak, že se už ani nedala krájet. A on poslepu vstoupil do kamene. Cítil tep srdce kamenných zdí, kterými teď procházel, jeho oschlé rty vysávaly staletou vodu z pórů pískovce, se kterým se mísily jeho vzpomínky. Některé se z něj oddrolovaly, ztrácel je a zůstávaly ve zdech sklepů s klenutými stropy, které dosud uchovávaly ozvěny toho, co nemělo být nikdy řečeno, toho po čem se předčasně platilo. Vzpomínkám kamenů rozuměl čím dál méně. A sobě také. Nevěděl, kdy se to stalo, ve kterém kameni. Až pozdě zjistil, že jeho vědomí se rozpadlo a vydalo se několika cestami a osudy zároveň. Zůstal sám ve stěně portálu mázhausu. Zase čekal.
Až po několika deštích a dnech bez slunce se sám zase našel. Klečel ve sloupu, na kterém stála pískovcová kopie královy oběti, která všechny zmátla svým rozloženým mozkem. Klečel a naslouchal stále ještě slyšitelnému nářku umírajících podruhů ve špitále svatého Martina. V jeho pórech ulpělo i něco voňavé mastnoty z tučných hus pečených v hostinci U Města Hamburku. Viděl i karosy vyjíždějící do Londýna, Chicaga, Smyrny a Bruselu. Denně se musel dívat, jak pan Brožík stárne, postupně zapomíná na dopisy od perského šáha a indického maharádži, a ztrácí radost i ze svého řádu i ze svého prvního automobilu. A taky cítil to, co cítil místo strachu Jan Sladký, když tudy naposledy šel. Cítil to a i vkleče pod tím podivným světcem si říkal: "Panebože, to byli opravdu tak pitomí?"
