Chtěl jsem jet autobusem. Ale nebylo mi dáno. Na vině je Chick Corea a tak vůbec. Jakože taky to, že prostě nejsem schopen zabalit si den předem. Chtěl jsem vidět lidi a číst si. Ale takhle to taky nebylo špatné. Naspeedovaný Red Bullem jsem aspoň mohl za jízdy tančit, když jsem si pouštěl staré Krausberry. Obhrouble orgiastický Martin Kraus mě provedl životem vymírajícího druhu od doby, kdy mu začaly být malé jeho dětské šortky a začal toužit po cucání s Tesařkou, přes éru discoboye, poznání světa, ve kterém někdo cejtí prachy a jinej v očích sůl, až po zoufalou touhu čtyřicátníka po hulákání. A stále je to ten buď obdivovaný anebo nesnášený jaggerovsky bezostyšný Mefisto, který "vlasy jako žíně měl a dostal každou kterou chtěl". Neeuklidovští silničáři demonstrovali možnost protnutí rovnoběžek v konečné vzdálenosti. Dvakrát jsem byl chytřejší než navigace a pokaždé jsem toho litoval. Ale naštěstí jsem se na ten můstek v polích nakonec nějak trefil. Reformed Church of St. Gallen Room podrobuje dřevo a železo přísné geometrii. Něco pindám a vyřizuju si to s Carneym. A pak už jen tak trošku perlící přechválené víno z Chateau Litomyšl mezi tíživými redundantními neofyty Olbrama Zoubka.
