Končí další horký den. V koruně třešně nade mnou špaček dává svým uřvaným dětem poslední jídlo před spaním a obloha už pomalu ztmavla tak, že mezi listy ji skoro nelze rozeznat. Někde vlevo křepelka neúnavně přepočítává peníze, zatímco třešeň se ozývá tichým drnčením. Není to ale ona, jsou to chroustci letní, kteří kdovíproč nalétávají do její koruny a asi jim vůbec nevadí, že tenhle rok je třešeň úplně bez třešní. Mně to teda vadí hodně. A taky mi vadí ti chroustci. Jinde by mi nevadili, ale tady jo. Dřív tu nikdy nebývali. Ani chrousti tu nebývali. A teď najednou jo. To není jen tak samosebou. Něco se muselo stát, něco se muselo změnit. K horšímu, jak jinak. A chroustci jsou znamení. Něco jako první z ran. Mám rád třešně a nemám rád chroustky, tak je to tedy.
