čtvrtek 1. dubna 2010

JáSám

Za poslední půlrok jsem si plíce změnil v popelnici plnou vajglů. Ne že by to bylo poprvé. A nohy mi na židli ztuhly. To taky není zrovna poprvé. A tak první jarní výběh dost bolí, jako pokaždé. Není to sice hodina mezi psem a vlkem, spíš hodina mezi popelářem a samoobsluhou, ale i tak je mi zle už jen z toho, že jsem se stal vertikálně orientovaným objektem. Mému sebemrskačskému snažení celou cestu aplaudují sýkorky jásavě vítající jaro. V půli cesty nečekaně do jejich bláznivého třeštění vpadne bažantí kodrcání připomínající, že břehy řek jsou světem stále unikajícím tomuto městu. A za chvíli ho i potkávám, toho strakatě oblečeného venkovského balíka, jak si to proti mně štráduje po asfaltu. Pak znechucen míjím několik případů pejskařské encefalopatie, proběhnu oblakem mlhy, která mou existenci nad hladinou řeky redukuje jen v otřesy úzké lávky, a vběhnu přímo mezi čtyři kačery a jednu kachnu. Radši se jich neptám, co s ní mají v úmyslu, a běžím pryč odtamtud a jásám spolu se sýkorkami.