úterý 5. listopadu 2013

Japonská rozkoš

Před mnoha a mnoha lety, když jsem byl na Mayo, dal se se mnou v autobuse cestou do rezidenční čtvrti do řeči jeden Japonec, co byl taky z Mayo. To se tam dalo poznat dost snadno. Představil se mi jako Matsumoto. Chvíli jsem přemýšlel, jestli je to ten, co přišel s primárním lobulem, pak jestli bych se taky dával do řeči s lidma v autobuse, kdybych byl Japonec, pak jsem asi řekl nějakou kravinu, jak je u mě zvykem, no a pak už jsem ho asi nikdy neviděl. Nebo možná jo, ale myslel jsem si, že je to nějakej jinej Japonec.
Až teď, po všech těch letech, jsem ho vzal s sebou do Hradce Králové. Některé tramvaje prý jezdí do stanice Touha, do Hradce jezdí rychlík Rozkoš, což zní mnohem lépe. Ale jenom zní. Na záchodě jsem počural nejen prkýnko, ale i dvě stěny a málem si vyrazil zuby o umyvadlo. Japonec zatím koukal do akvária s uslzenou zemí. A nebýt všech těch problémů, které má za následky ráno, mohlo by to tak být.
 

Někde tady dal prý Oldřich oslepit Jaromíra.


V tomhle městě žil nějakou dobu jeden český spisovatel, co neměl rád ženy, měl rád pivo, a co ho nemají rádi ti, kteří myslí politicky a vše má podle nich mít smysl.





A odtud zase pocházel jeden český král, co měl hyperostosis generalisata cum pachydermia, těžkou obezitu a vůbec to měl dost těžký.






Tohle místo je zase památné tím, že když úředníci neposlouchali císaře, tak se sedláci naštvali a chovali se jako Vandalové, Vizigóti a vůbec, a když je kousek odtud zastavil v jejich tažení vojenský oddíl, tak se ještě zeptali, jestli jim dovolí vydrancovat zámek, ale nějak se nedohodli, tak jich vojáci několik zabili a zbylým pár stovkám uřezali knoflíky u kalhot.






A konečně Hradec se svou královnou, jejím milencem od Ploučnice a urbanistickou modernou Gočára a jeho následovníků.






Daň za přežití hradečtí bohužel platí postmodernou, která mě připravila o mého Japonce. A toho Japonce připravila o jeho rozum. A o víru v pokrok. A možná i v lidstvo vůbec.