Od níťárny údolím klínů po Hvozd

Kyjov se v době německého osídlení jmenoval Khaa, což zvukově poněkud připomíná Osadu havranů a vyvolává tak určité pochybnosti o tom, jaké národnosti byl Havranpírko. Byl si toho vědom i František Palacký a proto stvořil český název Kyjov, aby ušetřil v roce 1945 práci další generaci vlastenců. Úplně dobrý nápad to nebyl, protože Kyjov je také na jižní Moravě. A ten se jednak německy nejmenoval Khaa, ale Gaya či Geyen, jednak je o něm známo, že zatímco na severní Moravě se lidé zavírají do dolů, v jihomoravském Kyjově se zavírají do sklípků. A ještě k tomu jsou kyjovští Dolňáci zapálení folkloristé, kteří dodnes berou vážně Jožu Uprku. A to může být problém. To se totiž může takový zbožný sušilovec vypravit do Kyjova, kde si může vybrat mezi sklípkem a Slováckým rokem, ale navigace ho zavede do Kyjova na křižovatku mezi alternativní umění a něco ještě horšího.

Alternativní umění zde zapustilo kořeny s Johannem Christophem Hankem, mlynářem v dřevěném obilném mlýně v polovině 18. století při potoku Křinice. Tato první, obilná fáze alternativního umění skončila v roce 1857 s posledním mlynářem Adolfem Lumpem. Následující fáze squatersko-komunální trvala do začátku 20. století, kdy v mlýně předělaném na byty založil Robert Salomon továrnu na výrobu lněných a bavlněných nití a přivedl tak kyjovské alternativní umění do fáze industriální. Fáze avantgardní, následující po 2. světové válce, je dnes zapomenuta ještě víc než Malevič a Tatlin, takže jen neoficiálně se šíří nejasné zvěsti o obchodu smíšeným zbožím a skladu. Až po roce 1989 vrací se bývalý mlýn do šera historie jako továrna na nábytek, aby se zase ztratil ve tmě, z jejíhož dna povstal v roce 2018 jako Nová Perla a vstoupil do fáze kavárenské, vyzbrojen kromě nutné kavárny též knihovnou a galerií.

Lidé dosud nepoznavší temná zákoutí lidské mysli ni kanovnickou neurózu z poctivé katolické zpovědi, dozajista mohou pochybovat o tom, zda z mravního bahna kyjovské kavárny může vést cesta ještě horší a pro bohabojnou duši poutníka z Velehradu zhoubnější, avšak jsou na omylu. Kdo neusedne do kavárny, ale vydá se po cestě do Kyjovského údolí, ten sezná, že ani tak neškodějí hovory kavárenské, jak klíny ženské. Ty v tom údolí, kde borový zavání háj, číhají buď o samotě, nebo se nad nimi tyčí doprovodný zkamenělý Priapův problém. 

Před zhoubností takových smyslných pískovcových následků kulturně alternativní intoxikace mezi borovicemi na dně českého moře spasí bohabojného poutníka jen útěk do ne zase přespříliš vzdáleného Svatého Jiří v Oudolí, tedy Sankt Georgenthalu, který se tak jmenuje proto, že ho založil Jiří ze Šlejnic. To samo o sobě není ale tak důležité jako to, že místo mlynářů zde sídlili horníci, kteří denně hleděli do tváře smrti nebo permoníka, takže spíše než na alternativní umění v kavárně, mysleli na poslední věci člověka, což se nejlépe dělá pod kazatelnou nebo když se jde do kopce. Důkazem tohoto genia loci je jednak to, že zde je venkovská enkláva Kláštera sester voršilek v Praze a také zde stojí Klášter Kongregace Dcer Božské Lásky. A to se po roce 1989 odtud do svých původních klášterů postupně vrátily sestry z Kongregace sester těšitelek Božského Srdce Ježíšova, jakož i dominikánky, vincentinky, rafaelky, karmelitánky a sarmatky. Druhým důkazem je pak to chození do kopce. Tady se totiž nechodí do kopce jen tak, zbůhdarma. Tady je kopec fajnový, vybavený křížovou cestou, aby ten tělocvik získal také nějaký duchovní rozměr. Dole se Ježíš modlí v Getsemanské zahradě a o pár metrů výš už má na zádech kříž a táhne ho do kopce (a pak ještě výš).

 

Je jistě nasnadě, že takové množství zlata, stříbra, mědi, olova, cínu, železa a jiných kovů, jakož i jeptišek a Gestsemanské zahrady se nemohlo nechat jen tak bez dozoru. Od toho stál nad Jiřetínem pod Jedlovou nikoli Jedlová, ale hrad Dohlenstein, aby se tu neproducírovali nějací Lužičtí Srbové nebo Sasíci. Dneska na ten Tolštejn mohou Sasíci vylézt a podívat se zpátky na Hochwald. Nic jiného jim také nezbývá. Všechno to množství zlata, stříbra, mědi, olova, cínu, železa a jiných kovů je pryč. A co s Getsemanskou zahradou?

 

Orchidejová louka v Horním Maxově

Když jde člověk na orchidejovou louku, čeká tak nějak orchideje. Ale místo toho jsou všude okolo tyhle štětky na vymývání lahví.

Odborně tedy rdesno hadí kořen, případně hadí kořen větší nebo ještě lépe Bistorta major. A nepoužívá se na vymývání lahví, ale na spoustu jiných věcí, až se člověk nestačí divit. Vnitřně se prý používá na Crohnovu chorobu, anémii, leukémii, průjem, úplavici či zánět žil. Kromě toho, že léčí tak nějak obecně průjem, tak se taky dá použít konkrétně jako náhrada za Endiaron a ještě k tomu působí jako projímadlo. Problém s tímto seznamem je nejen v tom, že vypadá trošku divně, ale taky v tom, že to na svých stránkách píše doktor Zbyněk, který je tak trochu dysgrafik a také proslul tím, že hlásal takovou moudrost, že plíce kuřáka se poznají podle toho, že jsou černé. Ne že bych odmítal užití hadího kořene jako fytofarmaka, jen by bylo dobré, kdyby se toho chopil někdo příčetný. Jo a zapomněl jsem na použití zevní, mezi něž patří mokvavé vyrážky, zanícené vředy nebo anální fisura (k níž navíc doktor Zbyněk dodává, že je velmi bolestivá).

Leč v poslední chvíli, když už jsem téměř udolán podbízejícími se obrazy hadího kořene zápasícího tu s ekzémem, tu s vykotlaným zubem a jinde s průjmem i zácpou najednou, spasen jsem náhle pohledem na nejladnější věc v celém vesmíru.

Konečně se mezi všemi těmi léky na bolesti těla objevila i útěcha bolestí ducha, obsažená v záhybech květu, nevyhnutelně směřujících do jeho hlubin, odkud vše pochází a kam se vše touží vrátit. Bohužel, jazyk český ani latinský nemá pro onen útvar, pro který jsou orchideje tolik ceněny, žádné slovo malebností odpovídající jeho ušlechtilé hojivé nádheře, spokojmež se tedy nyní s přirovnáním k motýlovi.

Tahle konkrétní orchidej je prstnatec májový (Dactylorhiza majalis). Ano, tak to je. Všechny ty nezbytné a užitečné služby hadího kořene jsou rázem zapomenuty pro stíny, do nichž stoupají křivky dámských stehen, potvrzujíce tak platnost původní verze bonmotu kardinála Richelieu, který byl později římskou církví vysterilizován (ten bonmot, ne kardinál) na „Za vším hledej ženu“.

Také se prý na této louce vyskytuje vemeník zelenavý (Platanthera chlorantha), na ten jsem ale bohužel nenarazil.

Turnov a drahé kameny

Turnov má Hrubý Rohozec. A drahé kameny. Nebo alespoň polodrahé kameny. A jistě i další interesantnosti. Ale dnes je ten správný čas na drahokamy. Podívejme se na dva. Jeden je naproti synagoze:

A druhý je jen tak, naproti ničemu. Ale možná má něco společného s českým granátem:

Trosky a Vyskeř

Zatímco ještě před týdnem byla (alespoň nahoře) místo jara ještě zima, dnes už je (alespoň dole) místo jara léto. A tak se konečně otevírá celá ta severní země, po staletí vlastněná Markvartici, do níž jsem se konečně vrátil. A protože jsem si donedávna myslel, že Markvarticové se jmenují podle vsi Markvartice, které znám tři (a všechny jsou něčím, co by leckdo označil za řiť), tak zde pro další potřeby písmem pokládám, že rodové jméno se odvozuje od Markvarta, komorníka knížete Vladislava II. a krále Vladislava I. (to nejsou dvě osoby, ale jedna, která během 12. století povýšila titulárně a ponížila numericky). Markvartův rozrod pak znázorňuje tento rodokmen, který obrazem k okulárnímu ohledání kladu, i když o něm kdejaký medievalista tvrdí, že je faktograficky zcela bezcenný, protože koho zajímají nějaká fakta?

 

Význam to má ten, že jeho faktograficky bezcenný potomek Čeněk z Vartemberka (ne ten husita, ale jeho táta) nechal ke konci 14. století postavit hrad na něčem, co se jmenovalo Trosky už předtím, než se později hrad v trosky opravdu proměnil, ba dokonce i než vůbec začal být stavěn, a co nemají ani Frantíci. Ve Francii toho mají jen půlku u Le Puy, a i tak se z toho můžou podělat. Taková dvouvyvřelina z jednoho jádra je natolik epesní podívaná, že sem jezdili turisti už v mladší době kamenné, později se na ni jezdili dívat z ciziny Římani, pak Keltové, dneska ze zahraničí přijíždějí hlavně davy Pražáků. Blbé bylo, že se tou stavbou Čeněk z Vartemberka tak zadlužil, že ho prodal Otovi st. z Bergova, což byl pěkný häusel a prováděl, stejně jako později jeho syn Ota ml. z Bergova, ještě horší věci, než se dějí zvířátkům v knížce Modré jezírko. Pozdější majitel, Jan Zajíc z Házmburka nebyl o moc lepší, tak mu Jiřík z Poděbrad tu jeho Jednotu zelenohorskou i s plzeňskými zrádcovskými manýry pořádně vytmavil. Pak trochu přehazování té horké brambory mezi několika rody, až se Trosky vydaly na obligátní českou cestu, zde v konkrétní variantě: Smiřičtí – Bílá hora – Valdštejnové – Švédové – císařští. A konečně jsou z nich trosky.

 

 

Jeden z kopců, z Trosek viditelný, je Vyskeř, pod kterým je vesnice Vyskeř, ve které je hřbitov s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, od kterého vede křížová cesta nahoru na kopec, ke kapli sv. Anny. Je to i tam nahoře moc hezké, ale fotit se tam nedá, protože se tam usadil nějaký dámský spolek s termoskami s kávou a ne a ne se hnout. Takže zpět ke kostelu. Taky byl původně dřevěný, jako ta zvonice, ve které je od roku 1506 zvon Václav. Dřív tam byl i zvon Maria, ale ten padl za oběť ekonomice Velké války. Jak ji přežil Václav je záhada, asi ho prostě někde někam zabordelili a zapomněli na něj.

 

Ani v Lukášově není Ordnung

Jak má pak ten svět fungovat, když ani Jablonec s Libercem se nedokážou dohodnout na jednotném systému odbavování cestujících v MHD? Pokud to ovšem není záměr, jak učinit cestování dobrodružnějším, případně tak trochu ponižujícím. O moc lepší to není ani na krokusové louce v Lukášově. Ačkoli asi už nikdo nevěří na to, že jde o relikt z doby ledové, není moc jasné, co sem kdo vlastně zanesl a co tu teď zrovna je. Ačkoli je v souvislosti s touto loukou většinou uváděn šafrán karpatský (Crocus heuffelianus), roste tu i šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus). A s ním si člověk připadá jako když jezdí mezi Libercem a Jabloncem. Jednak „bělokvětý“ neznamená, že by musel mít bílé květy. Kdepak, klidně je má fialové, jako ten karpatský. A pak se taky uvádí synonymicky jako šafrán jarní (Crocus vernus), což sice dává smysl a nemate nesmyslnou barevnou predestinací, jenomže do toho zase zcela neřádně vstupuje podivná kategorie okruhu šafránu bělokvětého (Crocus vernus agg.) a alternativní označení šafránu karpatského jako Crocus vernus subsp. vernus a šafránu bělokvětého jako Crocus vernus subsp. albiflorus. Takže fakt nevím, co jsem vyfotil, protože proti tomuhle byla komunikace s řidičem jabloneckého autobusu ukázkou konvenční společenské konverzace založené na precizní výrokové logice.