V Oseku mají dvě věci. Jedna vznikla z rozmaru, druhá z potřeby.
První je letohrádek Kamýk, který si nechali Nosticové nebo Šternberkové postavit v parku oseckého zámku, asi protože se doslechli, že Pražáci mají už asi 200 let Letohrádek královny Anny. Od dob královny Anny ale renesance vyšla z módy, a tak je osecký letohrádek barokně těžkopádnější. Kamýk ho nazvali buď proto, že je zbudován na skalnatém návrší, nebo protože Pražáci jezdí rádi na víkend na Kamýk. Aby majitelé vykompenzovali slohový posun, ozvláštnili svůj Belveder tím, že k letohrádku prý připlouvali na loďkách po Podzámeckém rybníku, který byl ale v roce 1814 po zániku železáren v Oseku vypuštěn a Kamýk tak trochu rozpuštěn – už v roce 1839 se o něm mluví jako o ruině.
Ta druhá věc je pod letohrádkem. A je to hřbitov. Židovský. Asi hned pod letohrádkem byla zeď zámeckého parku, jinak si neumím vysvětlit, že by v zámeckém parku tradičně antisemitské šlechty mohl vzniknout židovský hřbitov. Vzhledem k tomu, že v Oseku od určité doby již židovská obec neexistuje, je i ten dnes reliktem, který zapomněl zmizet s minulostí, ale přece jen je lépe zachován než letohrádek.
Mimochodem, ještě před letohrádkem stál na vrchu Kamýk kamenný sloup s křížem, obklopený sochami sv. Vavřince, Floriána, Háty a Kristýny, ochránců to před morem. Zbudovali ho zde misionáři. Nejspíš šli z Prahy do Afriky, ale když došli do Oseka, tak už byli unavení a řekli si, že domorodci jako domorodci, a jali se místo toho civilizovat Rokycansko. Kam se ten kříž a světci poděli, to nikdo neví. Ono se na Rokycansku vůbec dost krade.
