Prameny, ležící ve výšce 700 metrů nad mořskou hladinou, byly lecčíms. Vsí, městem, zase vsí, lázeňským městem, no a pak něčím snad ještě méně než vsí, mimo jiné i proto, že se dříve jmenovaly Sangerberg. Téměř vše tu bylo zbořeno, dokonce i hřbitov, vystřídali se tu vojáci ČSLA, horníci z Jáchymovských dolů a kdovíkdo ještě. Vlastně je div, že v Pramenech dnes vůbec někdo žije. Ovšem nejlépe se zde asi daří bolševníku, vývoj jehož populační křivky je daleko strmější než křivky lidské populace.
Na jedné straně vsi se nad neexistujícím hřbitovem jen mírně a mdle snaží o tyčení vrch Tábor, jenž se ani nesnaží předstírat, že by byl horou, ale snad aspoň jeho nominální přítomnost činila píseň místních vojáků o tom, že oni jsou „ta armáda lidová, armáda Jana Žižky z Trocnova“, zvučnější a vřelejší než v jiných posádkách. Na straně protilehlé, nad Rudolfovým pramenem, snad ještě pomaleji se plazí do polohy, jež jen málo znatelně převyšuje ves, vrch beze jména, zato však s křížovou cestou, kterou ukončuje kaple Panny Marie, pohříchu však nikoli na samém vrcholku, ale zhruba v pouhé třetině vzdálenosti od úpatí, což spíše než akt panenského početí evokuje ejaculatio praecox. Nejen vojáci dali Panně Marii co proto. Snad pouze díky své, i když nikterak výrazné, odloučenosti od vsi nedopadla stejně jako kostel a několik kaplí dole v obci. O bezbožnosti všech těch vojáků apokalypsy postupně požírající Prameny svědčí zejména to, že ta parodie na světce, Jan Nepomucký, byl jediný, koho ušetřili.
